Led a oheň - kniha druhá, kapitola 75

Spokojeně jsem se opřel a sledoval Mariku, jak schází po schodech. Furt byla bledá jako smrt a koukala kolem sebe, jako bysme ji měli ukousnout, ale jináč jí to slušelo. Černý vlasy spletený do copu, ani stopa po těch vobezličkách, co nosívala v Baranu, vobyčejný hnědý šaty a přes ně šedivá zástěra. Neušel mi překvapenej pohled, kterym si ji měřila ta Torikova holčina. Čet jsem v něm jak v otevřený knize. Tohle tady nosí urozená paní? Ale měla dost rozumu, aby mlčela. Vlastně mi přišla rozumná pořád. Nahlas se nedivila ničemu, i když jí tady toho muselo překvapit docela dost. Všechno bylo v pořádku a co jsem věděl, tak po nikom nic nechtěla. Vrtalo mi hlavou, jestli je vopravdu tak pokorná nebo to na nás jen tak hraje. Torik mi ale tvrdil, že je vážně tak skromná. No, já vosobně bych spíš tipoval, že eště nerozvázala …

„Můžu?“ zeptala se mě Marika váhavě, když došla ke mně. Jako by ses někdy na tohle ptala!
„Jo.“ Ukázal jsem na místo vedle sebe. Sedla si a zadívala se na stůl. Brenna nám nechala poslat dozlatova upečený kuře, vařený brambory a nezapomněla ani na makovej koláč, co jsme voba milovali. „Tohle mi chybělo!“

V duchu sem si povzdechnul. Jo, bylo milý mít ji zpátky, ale vod tý doby se při pohledu na naprosto obyčejný věci rozbrečela, jako by jí někdo umřel. Jako třeba právě teď! Copak je normální, aby dospělá ženská bulila, když zahlídne koláč?!
„Nebreč!“ požádal jsem ji vostře.
„Nezlob se …“ začala se omlouvat, ale přerušil jsem ji.
„Už mám dost toho, jak furt jenom bulíš!“ vyjel jsem na ni přísně. „Jo, stalo se ti něco hodně vošklivýho, ale už je to za tebou, ne? Tak se koukej sebrat a začni se chovat jako normální ženská, Mariko!“ Zhluboka jsem se napil piva, abych se uklidnil.
„Když ono to není tak snadné, víš?“ hlesla ztrápeně. Vztek mě vokamžitě přešel. Vzal jsem ji za ruku a lehce ji stisknul.
„To bude zas dobrý, Mar! Jsem tady pro tebe a vždycky budu!“ Ani jsem nevěděl, proč jsem jí to řek. Prostě to ze mě vylítlo a už sem to nemoh vzít zpátky. Upřela na mě ty svoje kukadla a já byl zasejc ztracenej. Měla v nich tolik bolesti a smutku …

„Děkuju ti, Pavriku! Ani nevíš, co to pro mě znamená …“ To jsem si ovšem představit doved. „ … moc jsem se bála, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět …“ Tak tohle tě celou tu dobu trápí?
„A jaks na takovou pitomost přišla?“ zeptal jsem se se zájmem. Sklonila hlavu, jako když byla malá, a provedla něco, za co se styděla.
„Copak ty nevíš?“ zašeptala zlomeně.
„Ne, to teda vopravdu nevim.“ vodseknul jsem jí. „Mám před sebou holku, který moc ublížili a která potřebuje přítele, vynechal sem něco?“ Ustrašeně ke mně vzhlídla.
„Pavriku, copak si neuvědomuješ, co jsem mu dovolila?“ špitla zahanbeně.
„Jestli ti de vo tohle, tak tě ujišťuju, že mi na tom nezáleží, sakra! Nemohlas s tim nic udělat, tak se v tom přestaň pitvat!“ doporučil jsem jí věcně.
„Když já tím zostudila celou naši rodinu! Zradila Doron …“ vyrážela ze sebe mezi vzlykama, takže jsem jí stěží rozuměl.

Hm, tak po dobrym to s tebou nepude. Tak to halt zkusíme po zlym! Moc se mi do toho nechtělo, ale měl jsem tý její sebelítosti už plný zuby.

„Kecy!“ utnul jsem ji rázně a pak se na ni tvrdě zadíval. „Zejtra se ujmeš svejch povinností jako paní mýho domu a nechci slyšet žádný ale!“ Ne, že by v tomhle měla Brenna mezery, ale myslel jsem, že by Marice trocha zodpovědnosti mohla udělat dobře. „Přestaneš se tady bezcílně potloukat a budeš aspoň trochu užitečná …“ Všimnul jsem si, jak sebou dotčeně trhla a v očích se jí hněvivě zablesklo. Jo, tohle je lepší! pochválil jsem ji v duchu, ale pokračoval jsem, jako bych si ničeho nevšimnul. „ … blíží se zima a já chci vědět, jak jsme na tom se zásobama, tak se zastav za Brennou a dejte to spolu do kupy …“ Zaťala zuby. Očividně ji štvalo, že jí tak rozkazuju, ale měla smůlu. Vočima jsem ji vyzýval, jen ať si zkusí protestovat, ale mlčela. Škoda! Ale aspoň se tvářila načuřeně, takže určitej pokrok tady byl.
„ … jo a abych nezapomněl! Urgan mi řikal, že se za náma přijede podívat, tak zařiď, ať se ženský podívaj na hostinský pokoje! Nechci žádný nemilý překvapení, jasný?“

Připadal jsem si jako blbec, když jsem jí říkal tak samozřejmý věci, ale potřeboval jsem ji probrat z tý zatracený letargie, do který upadla. A z vlastní zkušenosti jsem věděl, že vztek je v tomhle zatraceně užitečnej.

„Nemyslíš, že jsem tohle už někdy dělala, takže vím, co a jak?“ optala se mě konečně nerudně.
„To zasejc jó!“ zazubil jsem se na ni. „Jenže si byla dlouho pryč a mohlas zapomenout!“ Vyskočila, jako bych ji bodnul šídlem.
„Myslíš, že bych zapomněla na domov?!“ zasyčela na mě zuřivě.
„A proč ne? Staly se už divnější věci, ne?“