Led a oheň - kniha druhá, kapitola 74

Nad hlavami se nám honila těžká šedivá mračna. Studený vítr se do nás opřel a já se otřásla chladem. Úplně jsem zapomněla, že začíná podzim. Koukla jsem po Rice, která se zimomřivě choulila v plášti, který jí ochotně zapůjčil Torik. V duchu jsem se mu omluvila, protože jsem ho podezírala, že ta baranská dívka je pro něj jen krátkodobá záležitost. Něha a láska, se kterými o ni pečoval, mě přesvědčily, že jsem mu křivdila. Neuniklo mi, jak si z něho kvůli tomu Pavrikovi muži tropí žerty, ale on nad tím jen mávl rukou. No, někdy jim za to pěkně vyčinil, ale v zásadě to snášel klidně.

„Zatracený počasí!“ zanadával bratr, když se nečekaně objevil po mém boku. Většinu dne trávil tím, že jezdil podél naší kolony, a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. „Bude lejt.“ dodal a srovnal krok svého hřebce s Rajčiným.
„Stihneme to?“ Jestli mě paměť neklamala, tak jsme už nebyli daleko od pevnosti. Přejel mě zkoumavým pohledem a pak mi natáhl kapuci. Jeho bezděčné gesto mi jasně řeklo, o čem přemýšlí. „Já to zvládnu, neboj!“ Zamračil se.
„Vypadáš, jako bys každou chvíli měla padnout!“ Hm, jako obvykle se ve svém odhadu nemýlil. Byla jsem utahaná a už jsem toho cestování měla plné zuby. Ale to jsem mu přece nemohla přiznat, ne?
„Pleteš se!“ ohradila jsem se proti tomu jeho podezření rázně.
„Jo?“ výhružně se ke mně naklonil.
„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se ho s obavami. Znala jsem ho dost na to, abych věděla, čeho je schopen.
„Nejsem hlupák …“ ozřejmil mi tiše. „ … takže tohle na mě už nezkoušej, jasný? Zatraceně dobře víš, že lhaní nesnáším!“

Ano, to jsem si pamatovala. A moc dobře. Párkrát jsem mu zalhala, a když na to přišel, tak mi bez milosti nařezal. A nejen to. Pak mě na několik dní zamkl v pokoji.

„Nezlob se, prosím …“ zaprosila jsem zkroušeně. A sama jsem nevěděla, za co se mu omlouvám. Jestli za to tehdy nebo za to teď.
„Nech toho, sakra!“ obrátil oči v sloup a popohnal koně.

Konečně se před námi objevil obrys hradu, kde jsem vyrostla. Právě včas, protože z nebe se spustil Pavrikem prorokovaný déšť.
„Tak hněte kostrou, sakra! Nechci zmoknout, eště víc než teď!“ Zaslechla jsem Grundův hlas, kterým nás pobízel ke spěchu. Poslechli jsme ho a zanedlouho jsme stanuli na nádvoří. Pavrik mi pomohl dolů ze sedla.
„Běž dovnitř!“ přikázal mi nesmlouvavě a já se s ním nehádala. Všimla jsem si, že Torik poslal Riku hned za mnou.

Zastavila jsem se kousek za okovanými dveřmi, shodila kapuci, ze které kapala voda, a dojatě se rozhlížela kolem sebe. Místnost osvětlovaly svíčky na dubových stolech a oheň planoucí v krbu. Na lavicích tam sedělo několik mužů, kteří na nás okamžitě upřeli oči. Za mnou se ozvalo zděšené zalapání po dechu. Rika!
„To je v pořádku!“ Chlácholivě jsem se na ni usmála. Podle toho, jak se tvářila, mi moc nevěřila.

Od královského stolu se zvedl Cedrik a zamířil k nám. Rice se vytratila krev z tváří a dokonce ustoupila o několik kroků.
„Sem rád, že si zpátky, paní!“ Správce mě bez okolků objal a mně okamžitě vystoupily slzy do očí.
„Já taky, Cedriku! Moc ráda!“
„A kdopák si ty, děvenko?“ obrátil se na Riku, která stála bázlivě stranou a očividně hledala, kudy se dát na ústup.
„Nech ji, Cede!“ zastala jsem se jí a ona na mě vděčně pohlédla. Jenže Cedrika to nezastavilo.

„Nic jí nedělám, né?“ zavrčel na mě koutkem úst. „Panenka nemá méno?“ pokračoval ve svém vyptávání a Rika zbledla jako stěna. Už už jsem otvírala pusu, abych jí pomohla, ale správce mě sjel tak ostrým pohledem, že jsem ji raději zase zavřela. „No ták?“ zahromoval na ni a ona se přikrčila. Bylo mi jí líto, ale nevěděla jsem, jak Cedrika zastavit. Nemyslel to nijak zle, jenže to Rika nemohla vědět …

„Hele, zpomal, Cede!“ napomenul ho Torik, který se objevil ve dveřích. Než mu Cedrik odpověděl, tak Torik přistoupil k Rice a majetnicky ji objal kolem ramen. To jí zřejmě dodalo odvahy, protože se na starce podívala.
„Jmenuji se Rika, můj pane!“ špitla roztřeseně.

„Tak vítej v Doronu, děvče!“ Cedrik se na ni široce usmál. „A nejsem žádnej tvuj pán, aby bylo mezi náma jasno! Menuju se Cedrik! A ty se vo ni koukej postarat, chlape! Nebo se ti tady skácí a ty budeš mít po ptákách!“ Rika zrudla jako pivoňka, což vyvolalo v síni bouřlivý smích. Torik se zasmál také.
„Přesně to mám taky v úmyslu, dědku! Neměj péči!“
„Si na mě nevyskakuj, holobrádku!“ Za toho dědka dostal pohlavek, jen to mlasklo.


„Maru!“ To se ke mně hrnula Thora. Rozběhla jsem se jí v ústrety.
„Jsi pořád stejná, Thoro!“ Vůbec se nezměnila. Snad jen trochu dospěla, ale v očích měla stále ten rošťácký výraz.
„Za to ty ses změnila!“ sdělila mi, jakmile si mě prohlédla.
„Jsem jen unavená, to je celé!“ Zavrtěla hlavou.
„V tomhle to nejni! Znám tě stejně jako sebe samu …“ Ztěžka jsem polkla. Co jí mám říct?

„Přestaň žvanit, Thoro!“ Pavrik se na nás mračil jako čert. „Potřebuje se umejt a vyspat! Jo, a taky dostat do žaludku něco teplýho!“
„Postarám se o to!“ Thora ihned přikývla. „Nechám ti to poslat do tvejch pokojů, ju? Zatím si aspoň sundej ty mokrý šaty, ať se nenastydneš!“ doporučila mi, než zmizela v kuchyni.

Moje pokoje? Myslela jsem, že je už dávno zrušili. Vyběhla jsem schody do patra, proběhla chodbou, otevřela dveře a zajíkla se. Bylo to tu skoro přesně tak, jak jsem to tady zanechala. Sedla jsem si na postel a na okamžik zavřela oči. Jsem doma.