Říjnové dny

Kam se poděly srpnové dny? Kam jen se ztratily dny plné rozesmáté melancholie na louce zalité zapadajícím sluncem?
Dešťové kapky letní bouřky dávno vsákla umírající půda, smích se vytratil v ozvěnách, vzpomínky jako by zahalilo šedé sukno, skrz které nelze proniknout. Lvi se uložili k dlouhému spánku a svit jejich očí pohasl. Poslední bodláčí odletělo k nebi a poskládalo se v oblačné řasy zavírajících se modrých očí.
Dny plné větru ve vlasech, slunce na očních víčkách, dny plné nekonečného moře jen zvolna plynoucího času, soli na kůži a písku na nohou... se ztrácejí v mlhách.
Ranních mlhách hustých jako vata plnící ústa. Jejich hlasy zanikají v ledových kapkách bušících do asfaltu, upadají pod nánosy městské špíny, průsvitní ve tmách nad svítáním a mizí s tichým sbohem v unavených očích. Už ani zmínka o srpnových dnech ve zdech kolem lidí, v chladu sálajícím z jejich úst, v zlostně sevřených pěstech, ve znavených rukou a bolavých zádech. Už ani ten nejtitěrnější dozvuk ve slovech šlehajících jako biče, umělém smíchu a hlasu pokašlávajícím z výfukových plynů.
Ústa až po okraj plná bahna, oči sklopené k zemi a na ramenou tíha světa. Pozvednout hlavu ke stokrát barevným listům je jako snaha vrátit se zpátky. Vždycky narazí na neprostupnou hranici, zeď vystavěnou z povinností, planých řečí, ledových pohledů, konečných termínů a myšlenek, které se neustále obrací do budoucnosti.
Kam jen zmizely dny lehce prázdných hlav, prožívání okamžiku a nesmrtelnosti. Chci si je zavřít do krabičky a všude nosit s sebou. Chci je vrátit zpátky a zahodit všechno to, co je ve mně napěchováno až k prasknutí. Pustit to po proudu řeky a obrátit se zády. Překročit hranici a ani se nerozloučit. Najít odvahu...