Led a oheň - kniha druhá, kapitola 73

Vyhoupnul jsem se do sedla a ohlídnul se, abych se přesvědčil, že jsme připravený vyrazit. Marika seděla na svý klisně a k mý úlevě měla na sobě nohavice a volnou tuniku přepásanou opaskem. Dost nezvyklej vohoz na Baran, ale byl jsem rád, že se pro něj rozhodla. Ale jasně jsem na ní viděl, že si je toho svýho prohřešku proti lationskejm zvyklostem vědoma, protože se ustrašeně rozhlížela kolem sebe, jako by se bála, že jí ho někdo začne vytýkat. No, to by si moh zkusit! Morgan s Urganem stáli na nádvoří, aby nám popřáli šťastnou cestu. Lationskej král se tvářil, jako by mě už nejradši viděl co nejdál vodsuď. Ani jsem se mu nedivil. Trochu jsem mu zatřás tou jeho rodinkou. Urgan se vod něj oddělil a přistoupil ke mně. Natáhnul ke mně pravici.

„Buďte cestou opatrní, Pavriku!“ požádal mě starostlivě a zalítnul pohledem k Marice. „Ještě není tak silná, jak si myslíš!“ dodal potichu.
„Je odolnější, než si zas myslíš ty!“ mrknul jsem na něj. „A dáme si majzla, neboj!“ ujistil jsem ho vesele.
„A počítej, že se u vás za pár měsíců objevím.“ Ale, ale?
„Tatíček se vyrovnává s Thorou?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Zatím ještě nic takového neříkal, ale hádám, že o tom spolu podebatujem!“ Musel jsem se usmát.
„Tak hodně štěstí, bratránku!“ popřál jsem mu, než jsem zvednul pravici a my se hnuli kupředu.

Jeli jsme skoro celej den a k večeru jsme zastavili na vhodnym místě pro tábor. Marika svižně seskočila a hned se hnala, že se vo Rajku postará. Sundala jí sedlo a začala ji hrstí trávy, kterou jí podal jeden z mejch chlapů, vytírat do sucha …

Spokojeně jsem se usmál. Celou tu dobu jsem se bál, že v Baranu byla už moc dlouho, aby zapomněla, co se doma naučila. Tyhle obavy se naštěstí ukázaly jako lichý a já si zhluboka voddechnul. Všimnul jsem si Torika, jak se točí kolem tý svý krasotinky. Starostlivě ji usadil k vohni a celou ji zabalil do houně. Napadlo mě, že mu asi pěkně poděkuje, když takhle vypadá po jednom jedinym dni v sedle! Jak bude vypadat, až dorazíme do Doronu? Na tvym místě bych s nocí plnou vášně nepočítal, abys pak nebyl zklamanej, chlapče!

„Hele, hodláš taky něco dělat?“ ozvalo se vedle mě pobaveně a zároveň mě někdo pořádně praštil do ramene.
„Ale jo!“ usmál jsem se na Grunda. „Začnu třeba tim, ať naši postavěj hlídky!“ Vydal jsem eště pár příkazů, i když mi bylo jasný, že jsou zbytečný. Chlapi zatraceně dobře věděli, jak se chovat na cestách. A Grund mi to taky velmi přeuctivě sdělil. Poslal mě do háje a dodal eště pár nelichotivejch jmen směrem ke mně.

Marika se usadila k jednomu z ohňů a já se rozhod, že budu nocovat u stejnýho. Chtěl jsem jí bejt na blízku, kdyby něco.
„Máš tady místo?“ zeptal jsem se jí a zdvořile čekal, až se laskavě vyjádří. Vzhlédla ke mně a voči se jí rozzářily.
„To víš, že ano!“ Hodil jsem na zem svoje sedlo a houni, co jsem měl přes rameno. Sednul jsem si a pozoroval, jak se holka činí u vohně. Na klacku tam vopejkala kus masa.
„Nejseš moc unavená?“
„Jenom trochu, Pavriku!“ přiznala tiše. „Ale stále jsem na tom líp než chudinka Rika.“ Ukázala k Torikovi, kterej se činil, seč moh, aby jí udělal pohodlí.
„Jo. A to je teprv začátek, Mar! Sem zvědavej, jak ta holčina bude vypadat po tejdnu …“ Zamračila se na mě.
„Nesměj se jí!“ požádala mě naléhavě. „Zažila toho dost, chápeš?“
„Hele, copak jsem vopravdu tak zlej?“ Hned jsem zvážněl.
„Ne, to ne, ale ona je odjinud, víš? Potřebuje čas, aby si na nás zvykla. A rozhodně nepotřebuje, aby sis z ní tropil posměšky …“ Zvednul jsem ruku a ona ustrašeně zmlkla.
„Něco si ujasníme, Mar! Nesměju se jí, ale nechtěj po mně, abych se tvářil, jako že se nic neděje! A jestli ta holka nezvládne trochu toho přátelskýho škádlení, tak se bude muset hodně učit! Znáš Doron, Mariko, jsme hrubý ale upřímný! A máme rádi život, tak nám trochu tý zábavy přej!“ Marika mlčela a chvíli vo mejch slovech přemejšlela.
„Když já bych nechtěla, aby si myslela, že je nám pro smích.“ hlesla prosebně.
„A ty si myslíš, že Torik by něco takovýho dovolil?“ mrknul sem na ni. Podle toho, co jsem viděl, bych řek, že by z každýho, kdo by si k ní něco nepatřičnýho dovolil, vymlátil duši. „Je to chlap jak hora a dokáže se vo ni postarat, tak si s tim nelam hlavu.“ doporučil jsem jí věcně. „A podivej se na to maso! Nerad bych škemral vo večeři někde jinde!“ Trhla sebou a okamžitě se vobrátila k ohništi.
„Je v pořádku, neboj!“ ujistila mě plaše. „A za chvíli bude hotové. Seženeš někde kus chleba?“ Zvednul jsem se.
„Jo, a vemu i ňákej čaj!“ slíbil sem jí. „Ale před tim se eště mrknu na chlapy!“