Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 71 a 72

Byla už skoro půlnoc a my eště pořád seděli v čemsi, čemu Morgan říkal knihovna, a debatovali vo tom, co bude dál. Morgan paličatě požadoval, aby Marika předstoupila před tribunál složenej z předních lationskejch šlechticů, aby obhájila svoji nevinu, což jsem samozřejmě odmítal.
„To je pitomost, Morgane! Řekla, že vo tom neví, a já svojí sestře věřim!“
„To já taky, ale nejde tu jenom vo mě, Pavriku!“ vysvětloval mi trpělivě už poněkolikátý. „Musím zachovávat Protokol, už kvůli lidem, tak to už konečně pochop!“ Na lidi jsem zvysoka kašlal.
„Nebudu riskovat!“ prones jsem nekompromisně. „Brianův tatík by si na ní moh chtít zchladit žáhu!“ A s mocí a postavením, co měl, by se to mohlo i podařit.
„To neudělá!“ Morgan se na mě mračil, jako bych zpochybňoval jeho vlastní čest a ne čest jednoho z jeho rádců. Jak jenom můžeš bejt tak naivní? Rozhod jsem se mu připomenout realitu.
„A kdo si myslíš, že poradil tvýmu otci, aby tě zradil?“ zeptal jsem se ho sladce. Okamžitě na mě syknul, ať držim klapačku, ale bylo už pozdě. Bratránek byl pohotovej.

„O čem to mluvíš, Pavriku?“ zeptal se zvědavě a zkoumavě si mě při tom prohlížel.
„O vaší rodinný historii, holenku!“ odpověděl jsem mu prostě. Naprosto jsem ignoroval varovnej pohled, co na mě vrhal Morgan.
„Nech toho!“ zavrčel na mě naštvaně.
„Nenechám!“ odseknul jsem mu podobně mile. „Nejdřív si zameť před vlastnim prahem a pak se teprv starej vo cizí!“ doporučil jsem mu, než jsem se zvednul.
„Zatraceně, Pavriku, tohle jsi nemusel …“ Zaslechnul jsem jeho nabroušenej hlas, než se za mnou zavřely dveře. Nemusel, to je pravda, ale chtěl.

Šel jsem chodbou, když jsem zaslech tlumený vzdechy zpoza jednoho závěsu, co visel u vokna. Vodhrnul jsem ho a vytřeštil oči. Torik se tam náruživě věnoval komorný mý sestřičky. Ani jeden z nich vo mně nevěděl, na to měli moc práce. No, přál jsem jim to, jenže ta lepá děva má povinnosti jinde!
„Nemáš takhle náhodou bejt někde jinde?“ Vytrhla se Torikovi a s tvářema jako vlčí mák si kvapně upravovala šaty, který jí dost pocuchal.
„Paní už spí, tak jsem myslela, že …“
„Neřek jsem ti, že se vod ní nehneš ani na krok?!“ zahromoval jsem na ni. Zbledla jako stěna.
„Já … odpusťte, můj pane!“ zašeptala roztřeseně. Torik na mě upíral nesouhlasnej pohled, ale aspoň měl dost rozumu, aby mlčel.
„Tak mazej za ní a hezky zčerstva!“ Upalovala vode mě, jako by měla za patama samotnýho satanáše.

„Nemusels na ni bejt tak vostrej, pane! Taky si toho dost prožila, abys věděl!“ Torik zněl tak naštvaně, jak jsem ho už dlouho neslyšel.
„Jedinej, na kom mi tady záleží, je Marika. Vostatní můžou táhnout k čertu!“ oznámil sem mu chladně. Zaťal zuby.
„Jo, jenže mně zasejc na Rice!“ Chvíli mi trvalo, než mi to došlo.
„To myslíš jako vážně?!“ Tohle vopravdu nepotřebujem!
„Jo!“
„To mám teda radost!“ Zhluboka jsem se nadechnul.
„Takovej už je život, pane, ne?“ Věnoval mi širokej úsměv, za kterejch bych ho nejradši praštil. Měl sice pravdu, ale žádnou radost jsem z toho neměl.

Morgan už takhle neni nadšenej, že vodsuď beru Mariku, a jestli mu řeknu, že k ní eště chci tuhle holku, tak teprv bude skákat radostí do stropu! A taky sem si tak nebyl jistej, jak na tohle zareaguje ten její bratr. Vypadal sice rozumně, ale já na jeho místě, bych Torika s timhle nápadem hnal sviňskym krokem …

„Tak teda nejseš proti?“ zjišťoval Torik situaci po chvíli. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, ale hádám, že Aleka tim moc nepotěšíš!“ upozornil jsem ho na fakt, kterej ve svý zamilovanosti zřejmě přehlídnul. Mávnul rukou.
„Toho zvládnu, neboj!“ ujistil mě tak sebevědomě, až jsem se musel usmát.
„No, jak myslíš! Ale seš si jistej, že ta tvoje křehotinka přežije cestu k nám? A Doron vůbec?“ Na okamžik zaváhal.
„Ale jó!“ vypravil ze sebe vzápětí. „Jen jí to bude připadat jako zlej sen!“
„Jsi beznadějnej případ, víš to?“ Teď už jsem se polohlasně smál.
„Však ty budeš taky, až tě to chytne!“ Zahrál si na věštce, než taky odkráčel. Díval jsem se za nim a v duchu si povzdechnul.

Jo, chytne! Kdybys tak věděl! Zase se mi vrátil ten sen vo tom, jak se miluju s Marikou. Zakázal jsem si na to myslet, ale bylo to houby platný. Nejhorší na tom bylo, že to byl vopravdu moc pěknej a náruživej sen. Sakra, kdyby tam byla kterákoliv jiná holka, tak bych si ani v nejmenšim nestěžoval, ale takhle?!


Kapitola sedmdesát - dva

Koukala jsem na bratra, jak rázuje naší, teď už pouze mojí, ložnicí. A při tom mi udílel rady, co a jak. Jako bych to ještě nikdy nedělala! Copak jsem malá holka, která ani nevytáhla paty z domu?
„A netahej sebou moc krámů, jasný? Uvědom si, že ti doma z těhle věcí stejně moc platnejch nebude …“

Naslouchala jsem mu na půl ucha a pozvolna si uvědomovala, že se opravdu vracím do Doronu. Jak mě tam přijmou? Co když na mě budou koukat skrz prsty? Nebo mnou dokonce otevřeně pohrdat? Vždyť i já sama sebou opovrhuji. Je tu něco, co můžu udělat, aby mi to odpustili?

„ … posloucháš mě vůbec?“ zahromoval na mě Pavrik, když jsem se ztratila ve svých myšlenkách.
„Jistě, že tě poslouchám. Nemám si brát příliš věcí!“ usmála jsem se na něj, aby se nezlobil.
„Jo, aspoň, že tak! A koukej si vzít taky něco pořádnýho na sebe! Jestli to už nemáš, tak si to necháš ušít! Nechci, abys mi cestou chytla zápal plic …“ Jen stěží jsem potlačila úšklebek, který se mi dral na rty. Děláš, jako bych tam nikdy nebyla! „ … a totéž platí i pro tu tvojí komornou.“
„Riku? Ona pojede taky?“ Prosebně jsem se na něj zadívala. „Pavriku, nedělej to! Já ji přece nepotřebuji, tak ji nenuť odejít z Baranu!“ Nechtěla jsem, aby ta nebohá dívka musela opustit místo, kde se narodila. „Ona je doma tady, víš? V Doronu si nikdy nezvykne. A bude jí tam hrozná zima …“ Pavrik mě zarazil zvednutou rukou.
„Hele, tady nejde vo to, co chceš ty nebo já. Je to její vlastní nápad, holka!“ Zírala jsem na něj s pootevřenou pusou. Takovou oběť jsem od ní nemohla žádat! To nikdy!
„Promluvím s ní! Řeknu jí, že to nemusí a určitě změní názor.“ V duchu jsem si tím, ale tak jistá nebyla. Rika dokázala být pěkně paličatá, když chtěla.

„Nezmění, protože se dala do kupy s Torikem!“ oznámil mi bratr zachmuřeně. Trhla jsem sebou, jako kdyby mě udeřil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by po tom všem, čím si prošla, našla zalíbení v nějakém muži. A ještě navíc v někom od nás. Přišlo mi, že doronští muži na ni budou příliš drsní.
„Řekni mu, ať je na ni hodný, ano? Zaslouží si trochu toho štěstí …“ Cítila jsem povinnost postarat se, aby se jí už nikdy nic zlého nestalo. Toho Torika jsem moc neznala, ale věřila jsem, že s ní bude jednat čestně.
„Plíst se mezi ně nebudu!“ zavrčel na mě Pavrik nerudně, ale pak se nade mnou slitoval. „Podivej, kdyby nechtěla, tak s nim jet nemusí, ne?“ Kdybys jen věděl, jak moc se pleteš!
„Když jedna někdy myslí, že miluje, tak …“ odmlčela jsem se. Přece jsem mu nemohla říct, že jsem s Brianem odcházet neměla, ne? Že měl pravdu on a já se zachovala jako hloupá husa!
„ … udělá pitomost, i když ji před ní varujou?“ dokončil Pavrik za mě tiše. Zahanbeně jsem sklonila hlavu. Nechtěla jsem, aby viděl slzy, které mi začaly téct po tvářích …

K mému údivu si klekl přede mě a uchopil moje ruce do svých. Z toho doteku se ve mně rozlévalo příjemné teplo.
„Neplač, Mariko!“ Palcem mi setřel slzy. „Stalo se a odestát se nedá. Jediný, co s tim můžeš udělat je, poučit se z toho, příště si dát majzla a žít dál.“ Tobě se to lehce říká!
„Jak můžu žít s tím, že mě můj manžel bil a znásilňoval? Jak by ses s tím vyrovnal ty?“ vyjela jsem na něj útočně.
„Estli nechceš, aby ten grázl vyhrál, Maru, tak se s tím budeš muset poprat. Nemůžu ti říct, co máš dělat, aby ses z toho dostala, na to musíš přijít sama!“ pravil klidně a pevně. „Jediný, co pro tebe můžu udělat já, je bejt s tebou, jako jsem byl s mámou …“

S mámou? Okamžitě jsem přestala plakat a zadívala se na něj. O mámě moc často totiž nemluvil. A když už, tak hovořil s takovou láskou, že jsem mámě až záviděla.
„Tak to tys jí pomáhal zvyknout si v Doronu?“ zeptala jsem se zájmem.
„Ne. Po pravdě, když k nám přišla, tak sem z ní moc radosti neměl.“ A já si myslela, že jsi měl rád hned od začátku!
„Tak jak jsi to tedy myslel?“ Pavrik viditelně zrozpačitěl, což mě zaujalo. Takového jsem ho neznala. Nepamatovala jsem si, že by ho někdy něco z toho, na co jsem se ho kdy ptala, vyvedlo z míry. Ano, někdy se naštval, občas rozzuřil a párkrát se s ním vůbec nedalo mluvit, ale vždy pro mě měl odpověď. „Pavriku?“ Pustil moji ruku a zvedl se. Přešel k oknu a zadíval se ven. Zpola jsem čekala, že mi nic neřekne, ale nakonec přece jen promluvil.

„To si eště nebyla na světě. Mámu unesli a táta s chlapama přišli pozdě …“ Prudce jsem se nadechla. „ … a …“ Na okamžik zaváhal. „ … no prostě se jí ten bastard zmocnil a teprve pak ji prodal nepříteli. Když ji táta přivez zpátky, tak byla polomrtvá, ale zvládla to!“ Měla jsem dojem, že jsem se přeslechla.
„Je to pravda?“ vydechla jsem po chvíli šokovaně.
„Jo. A byl to Doroňan, sakra!“ Neviděla jsem mu do tváře, ale z tónu jeho hlasu byla jasné, že ho to ještě teď přivádělo do varu.
„Ale vždyť … byla vždycky taková veselá a milá …“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
„Jo, bojovala stejnej boj jako ty a vyhrála ho!“ dodal a otočil se čelem ke mně. Upřeně se mi zadíval do očí. „Tak na to mysli, Mar!“