Led a oheň - kniha druhá, kapitola 70

Od bratrova příjezdu uplynulo už několik dní, ale já je sotva vnímala. Odmítala jsem opustit ložnici a s kýmkoliv se setkat. Služebné mi nosily jídlo a Rika se ode mě nehnula takřka ani na krok. S každým otevřením dveří jsem se roztřásla, že jdou pro mě, aby mě předvedli před strýce. Nevěděla jsem, jak bych ho měla přesvědčit, aby mi uvěřil, že jsem o tom, co Brian dělá, neměla ani tušení. A bála jsem se strýcova trestu. Sice jsem pochybovala, že by to Pavrik dopustil, ale ani on nebyl všemocný, což jsem si jako malá myslela. Obdivovala jsem, jak je silný, velký a rozhodný. Ty poslední dvě vlastnosti jsem nemálo ocenila, když se mě zastal proti strýci …

„Večeře je tady, má paní!“ Rika převzala od služky podnos a položila ho na stůl.
„Odnes to. Nemám hlad.“
„Něco ale sníst musíte, má paní! Nebo se váš bratr bude zlobit.“ Překvapeně jsem se na ni podívala.
„Jak to myslíš?“ Zrozpačitěla. No, jistě. On je důvodem, proč jsi tu je se mnou! „On ti to nařídil, co? Aby ses tu o mě starala, viď?“ zeptala jsem se bez emocí.
„To ani nemusel, má paní!“ Rika se na mě plaše usmála. „Přišla bych za vámi, i kdyby to nechtěl.“ Zarazila jsem se.
„A proč?“ Nedovedla jsem si představit, že by to dělala dobrovolně.
„Protože jste hodná.“ Zírala jsem na ni hodnou chvíli naprosto neschopná slova. Jak mohla tohle říct o někom, kdo se jen díval, když ji znásilňovali?! Zřejmě uhodla, na co myslím.
„Nemohla jste s tím nic udělat, má paní! Pán …“ zajíkla se. „ … už prostě takový byl.“ Byl?
„Je mrtvý?“ optala jsem se s bušícím srdcem.
„Vy o tom nevíte?“ Rika na mě vytřeštila oči. „Včera ráno ho …“

„Nemyslim, že tohle je vhodný téma k večeři, děvče!“ ozvalo se ode dveří přísně. „Nech nás o samotě!“ Rika bez protestů opustila ložnici a já se nejistě dívala na Pavrika, který se usadil ke stolu a gestem mi přikázal, ať si sednu také.
„Je mrtvý, viď?“ vypravila jsem ze sebe třesoucím se hlasem, když jsem si sedala. Teprve teď jsem si všimla, že je tam jídlo pro dva. Nejmíň.
„Jo.“ zabručel a bez okolků přede mě přistrčil talíř. „Jez, dokud je to aspoň trochu teplý!“
Sám se zakousl do pečeného stehýnka, ale já nemohla.
„Jak?“ hlesla jsem se staženým hrdlem.
„Řek jsem, jez, sakra!“ Očividně se mu o tom nechtělo mluvit.
„Nevezmu si nic, dokud mi to neřekneš!“

Sama jsem se divila, kde jsem k takovému ráznému prohlášení sebrala odvahu. Pavrik se totiž držel doronského zvyku a neodložil své zbraně ani u mě. Nepochybovala jsem o tom, že tím působil bolení hlavy strýcově osobní stráži. Musela jsem si přiznat, že bratr v porovnání s lationskými muži vypadá nesmírně mužně. Jeho statná postava, široká ramena a zarostlá tvář ve mně vzbuzovaly dávno zapomenutý respekt. A pohled, který mu věnovala má komorná, než odešla, mi říkal, že nejsem jediná, kdo si to myslí …

Hodil maso zpět na talíř a zpytavě si mě prohlížel.
„Byl jsi to ty?“ Musela jsem se zeptat.
„Ne, ale budu toho litovat do konce svýho života!“ Ulevilo se mi. Nechtěla jsem, aby kvůli mně riskoval.
„A kdo tedy?“ Potřebovala jsem to vědět, ani jsem vlastně nevěděla proč. Snad proto, abych si byla jistá, že ten někdo odvedl dobrou práci a můj manžel se už nikdy nevrátí.
„Kat, když to musíš vědět!“ Kat?! Oh, bohové. Strýc je přece král. A co udělá se mnou? ptala jsem se sama sebe v duchu. „Jo, Morgan vzal hodně osobně, co ten prevít chystal proti němu …“

Pavrik nikdy o strýci nemluvil jinak než jako o Morganovi. Brala jsem to jakou součást toho jejich mužského světa, a nepřišlo mi to nijak divné. „A jak naloží strýc se mnou?“ vydechla jsem tiše. Upřel na mě nechápavý pohled.
„Jak by? Tys přece vo tom nevěděla, ne?“
„Ale on tomu nejspíš neuvěří.“ povzdechla jsem si smutně.
„To nejni tvoje starost, Mar!“ přerušil mě bratr rezolutně. „Tak si s tim přestaň dělat hlavu a koukej se dát do jídla.“ Potřásla jsem hlavou. Zamračil se a já se bezděky přikrčila. „Nech toho, sakra! Nic ti neudělám!“ Cítila jsem, jak rudnu hanbou. „Už jsem ti přece vodpověděl, ne?“ připomněl mi naši dohodu. Poslušně jsem si ulomila křidélko a začala ho bez chuti oždibovat. Nepochybovala jsem o tom, že je to dobré, ale prostě jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Choval se totiž, jako by byl na pokraji války s lationským králem ...