Led a oheň - kniha druhá, kapitola 69

Hm, pěknej pokojík! pomyslel jsem si uznale, když jsem vočima přelít ložnici svojí sestry. Torik mě ubezpečoval, že Marika je uvnitř, ale tady po ní nebyla ani stopa. Všimnul jsem si nedovřenejch dveří a skulinou jsem nakouknul do vedlejšího pokoje. Byl menší a osvětlovaly ho tři vysoký svícny se čtyřma kulatejma svíčkama. Jinak tam bylo několik truhel a stolek s vobrovskym zrcadlem. A v něm jsem zahlíd, jak Marika něco lije do poháru a opatrně pohybuje zápěstím, aby se to, ať už to bylo cokoliv, rozpustilo. Pak si to zvedla ke rtům a mně došlo, co to nejspíš je …

Bez váhání jsem vtrhnul dovnitř, vyrval jí číši z ruky a prásknul s ní vo zem. Rozlítla se na spoustu malejch kousků a okamžitě se tam rozlila louže. Marika polekaně vykřikla a uskočila přede mou, jako by se bála, že jí jednu vlepim. No, po pravdě, přesně to jsem taky hodlal.
„Cos to chtěla udělat, ženská jedna bláznivá?!“ zařval jsem na ni naprosto zbytečnou otázku. Mlčela, voči měla jako přibitý k podlaze a třásla se, jako by tady vál severák. Popad jsem ji za ramena a pořádně s ní zacloumal. „Neumíš mluvit nebo co?!“
„Měl jsi mě nechat to udělat.“ zašeptala bezbarvym hlasem, kterej mi rval srdce.
„Ne, Mariko!“ Vzal jsem ji za bradu a donutil ji, aby se na mě dívala. „Tohle není cesta pro tebe, rozumíš? Jakmile se dáš do kupy, tak pojedeš s náma domů.“ Zavrtěla hlavou.
„Já se tam nemůžu vrátit.“ špitla zoufale.
„Nesmysl!“ okřikl jsem jí rázně.
„Nenuť mě … prosím tě, nenuť!“ žadonila prosebně a do očí jí vyhrkly slzy. Pevně jsem ji objal a přitisknul k sobě. Nejdřív se mi pokoušela vytrhnout, ale po chvíli toho nechala a rozplakala se …

Nevim, jak dlouho jsme tam tak stáli, ale nakonec přestala brečet. Vzal jsem ji do náruče a přenes zpátky do ložnice. Opatrně jsem ji položil na postel a přikryl ji. Dívala se na mě vystrašenym pohledem.
„Vyspi se! Ráno si promluvíme!“ Potřeboval jsem se uklidnit, protože teď jsem na ni měl vztek.
„Nechoď, Pavriku! Zůstaň tu se mnou, prosím!“

Chvíli jsem váhal, abych náhodou nezmeškal něco z jednání s tim všivákem, ale pak jsem usoudil, že Grund bude moje zájmy hájit stejně dobře jako já sám, a sednul si na kraj postele.
„Ale budeš spát, jasný?“

Seděl jsem tam a prohlížel si ji. Vypadala strašně křehce a já v duchu proklínal Briana za to, co jí udělal. Doufal jsem, že budu mít příležitost se mu za to náležitě odvděčit … Jenom abych nepřišel pozdě! Morgan dokáže bejt rychlej, když chce. A Urgan zrovna tak. Marika se zavrtěla a votočila se na bok. Vlasy jí spadly do obličeje. Natáhl jsem se k ní a zlehka je odhrnul. Nedokázal jsem odolat a dal jí bratrskej polibek na čelo.
„Ne, prosím tě … slituj se … dneska ne …“ Okamžitě jsem se odtáhnul, aby mohla dál nerušeně spát. Nicméně, ruku mi nepustila, takže jsem byl nucenej zustat sedět, kde jsem byl …

Sluneční paprsky pronikaly do pokoje, když Marika otevřela voči. Zahlíd jsem v nich nesmírnou úlevu.
„Jsi to opravdu ty?“ zeptala se nevěřícně.
„Jo!“ Na okamžik přivřela víčka a mně bylo jasný, že děkuje bohum. Zamračil jsem se. Na tohle jsem nikdá nebyl. Táta mě naučil věřit ve svoji sílu a nespoléhat na něčí vrtkavou přízeň.
„Nezlob se na mě!“ hlesla provinile. Nebyl jsem si tak docela jistej, za co se vlastně vomlouvá. Usmál jsem se na ni.
„V pořádku, Mar, každej to děláme po svym, ne?“ Pak jsem ale zvážněl a ona taky. „Ale už to nikdy nedělej, jasný?“ Uhnula pohledem. „Nebo si mě nepřej, prcku!“

Takhle jsem jí říkával, když byla eště malá. Zlobilo ji to a několikrát si dokonce stěžovala rodičům. Máma se jenom smála a táta jí doporučil, ať teda kouká rychle vyrůst, když se jí to nelíbí. Mě si pak vzal stranou a důrazně mě požádal, abych to nepřeháněl, ale nijak mi to nezakázal. Přestal jsem s tim, až když jsem zjistil, že Marika kvůli tomu potajmu brečí …

„Už nebudu prosit bohy o pomoc, když ti to vadí …“ slíbila mi Marika tiše.
„Tohle jsem nemyslel a ty to víš!“
„Ano, vím.“ zašeptala zkormouceně.
„Tak už to nedělej, ano?“ Kejvala hlavou, že rozumí, ale vodhadoval bych, že by odsouhlasila cokoliv, jenom aby ode mě měla klid. Posmutněl jsem. Tohle nebyla Marika, co jsem znal. Ta měla jiskru, vlastní názor a hlavně odvahu si za nim stát …