Led a oheň - kniha druhá, kapitola 68

„Nuže, jaké o tom máš povědomí, paní?“ Strýc si mě zpytavě změřil od hlavy k patě. Formálnost, se kterou mě oslovil, mě vylekala. Rychle mi došlo, že jestli neprokážu, že o tom opravdu nic nevím, tak můžu hodně špatně skončit. Vždyť Grund mého manžela v podstatě obvinil ze zrady krále. A za to zcela jistě následuje pouze jediný trest. Smrt.
„Žádné, můj pane.“ hlesla jsem roztřeseně.
„Nevěřím, že jsi o tom nevěděla, paní!“ Oko měl tvrdé a kruté a slibovalo mi hrozné věci. Bála jsem se ho víc než Briana. Od něj jsem věděla přesně co čekat, ale strýce jsem takhle ještě nezažila. Zvedl se a namířil si to rovnou ke mně …

„Morgane, neblázni!“ Pavrik se postavil přede mě, aby mě zaštítil. Ještě nikdy jsem tak ráda neviděla jeho mohutná ramena.
„Otevři oči, Pavriku!“ doporučil mu strýc promptně. „Není možný, aby vo tom nevěděla! To by musela bejt slepá nebo hloupá!“ Nadechla jsem se, abych se bránila, ale bratr byl rychlejší.
„Myslíš si snad, že se s ní vo takovejch věcech bavil?“ zeptal se strýce sarkasticky. „Stárneš a ztrácíš rozum!“
„Nezdá se ti, že seš drzej?!“ Strýc se zamračil.
„I kdyby jo, tak sis začal ty!“ Pavrik potřásl hlavou.

Rudovlasý bojovník, jehož jméno jsem neznala a který stál po mém boku, mě neurvale odstrčil za sebe a položil ruku na svoji dýku. A nebyl sám. Stejně se zachovali i Grund a Fredrik. Strýcovi to neušlo a sevřel jílec svého meče. I Urgan se hotovil k boji …

„Ne, prosím vás, ne!“ zašeptala jsem prosebně. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně bili. Vždyť za to nestojím, ne? Muži na mě pohlédli a Morgan nakonec přikývl.
„Máš pravdu, paní!“ Nechal zbraň zbraní a k mé úlevě tak učinili i ostatní. „Tak co o tom víš?“ Vrátil se strýc ke své otázce. Než jsem stačila otevřít pusu, abych mu odpověděla, tak opět zasáhl Pavrik.
„Nech ji bejt, Morgane!“ A ani trochu to neznělo jako žádost. Ztěžka jsem polkla. Cenila jsme si bratrovy starostlivosti, ale zároveň jsem se bála, že tím vyprovokuje bitku. Strýc ale zachoval klid.
„Ať je po tvym, paličáku!“ usmál se na něj k mé úlevě. „Stráž!“ houkl ke dveřím a dovnitř ihned vešli dva muži v jeho barvách. „Odvést paní do jejich komnat!“ přikázal jim, ale Pavrikovi se to ani trochu nezamlouvalo.
„To nejni nutný!“
„Nechci, aby u toho byla!“ Strýc se na něj přísně zadíval. „Jen by tu překážela.“ Měla jsem nejasné tušení, v čem bych jim překážela, a jen z toho pomyšlení se mi zvedal žaludek.
„S tim bych eště souhlasil, ale nevěřim nikomu jinýmu než našim!“ pronesl bratr rázně.
„Tak ať je doprovodí někdo od vás, aby měla tvoje dušička pokoj.“ navrhl mu smířlivě strýc po chvíli přemýšlení. Proti tomu Pavrik nic neměl.
„Toriku!“ Ten rudovlasý mě vzal za loket.
„Jasně, pane!“

Vedli mě chodbami paláce a já si připadala jako vězeň. Cestou nás provázeli užaslé pohledy mého personálu, ale nikdo se neodvažoval ani zeptat natož něco udělat. Konečně jsme stanuli před naší ložnicí. Strýcovi muži si mě zachmuřeně měřili, jako by přemýšleli, jestli tam půjdu dobrovolně nebo mě tam budou muset strčit násilím. Torik to rozhodl za ně. Otevřel mi dveře a pokynul mi, ať jdu dovnitř.
„Budu tady, kdyby něco!“ Netušila jsem, jestli proto, aby se mi něco nestalo nebo proto, abych neutekla. Prošla jsem kolem něj se sklopenou hlavou. Ihned za mnou zavřel. Roztřeseně jsem si sedla na okraj postele a snažila se utřídit si myšlenky, které se mi honily hlavou …

Pavrik je naživu! Cítila jsem nesmírnou úlevu a radost, ale zároveň jsem se mu neodvažovala podívat do tváře. Musí si o mně myslet hrozné věci! Když jsem byla malá, tak mi vyprávěl zkazky o odvážných recích, kterým byla čest nade vše. Když jsem se naučila číst, tak jsem zjistila, že ti mužové byli skuteční a všichni pocházeli z našeho rodu. Aspoň se o nich psalo v doronské kronice. Podívala jsem se do zrcadla na stěně. Viděla jsem v něm svoji bledou tvář a oči plné strachu a děsu. To mám opravdu v žilách jejich hrdinnou krev? ptala jsem se sama sebe. Jestli ano, tak jsem je zhanobila. A také jsem zradila všechno, co mě v Doronu učili …

Jako ve snu jsem se zvedla a přešla do převlékárny, kde jsem z tajné zásuvky toaletního stolku vyndala broušený flakónek. Váhavě jsem ho potěžkala na dlani. Byl celkem lehký, ale výluh z bylin, který obsahoval byl smrtelnější než ta nejostřejší dýka. Myslela jsem si, že už mi nevadí, že všichni kolem vědí, jak jsem se Brianovi podvolila, ale spletla jsem se. Vědomí, že Pavrik ví, bylo nesnesitelné! Nalila jsem trochu vody do poháru a přilila tam lehce nažloutlou tekutinu …