Led a oheň - kniha druhá, kapitola 67

Když se ozvalo uctivý zaklepání, tak jsme se hned zadívali ke dveřím. Otevřely se a v nich stál takovej hnědovlasej olivrejovanej panák.
„Král nařizuje, abyste hned přišli do jídelny!“ oznámil nám zdvořile a vyjeveně na nás zíral. „Počkám na chodbě, než se ctění pánové upraví.“ Úleva, se kterou zase vypadnul, se nedala přehlídnout.
„No, Morgan neztrácí čas, co?“ okomentoval to Grund zvesela a zvednul se. Následovali jsme jeho příkladu a to upravení se se skládalo z toho, že jsme si zkontrolovali zbraně.

Maník nás ved chodbama a nakonec jsme došli k umně vyřezávanejm dveřím.
„Prosím, pánové!“ Otevřel je před náma a ustoupil stranou. Vešli jsme dovnitř, kde u stolu seděla velectěná společnost. Morgan, Urgan, Brian a Marika. Posledně jmenovaní se tvářili tak zmateně, že jsem se až musel zasmát.

„Pavriku!“ To byla Marika. Radost a úleva, který jsem v jejím hlase zaslech, mě zahřály u srdce.
„Nepřivítáš mě, sestřičko?“ Chtěl jsem ji dostat co nejdál vod toho zmetka. Měl jsem strach, že by ji moh použít jako živej štít nebo tak něco. Udělala přesně to, v co jsem doufal. Vymrštila se na nohy, jako když jí jeden píchne šídlem, a rozběhla se ke mně. Pevně jsem ji k sobě přitisknul levačkou, ale nespouštěl jsem voči z Briana. Sichr je sichr!
„Jsem rád, že se zprávy o tvé smrti ukázaly jako liché, pane!“ pronesl ten všivák úlisně.
„Nenamáhej se!“ Na okamžik se mu mihnul v obličeji strach, ale rychle se vzpamatoval.
„Jsi můj švagr, pane, tak se nediv!“ Hrál to vážně dobře. Strčil jsem Mariku Grundovi do náruče a založil si ruce na prsou. „Měl sis najmout někoho lepšího, ty grázle! Tenhleten mě dokázal jenom zranit!“ Každej sval v těle jsem měl napjatej, protože jsem čekal, že se na mě vrhne. Von ale udělal něco úplně jinýho.

„Tak se nečerti, pane! Přežil jsi, tak do smrti dobrý, ne?“ Užasle jsem zíral, jak mi podával ruku. Jako na usmířenou. Popad jsem ho za ni, přitáh si ho k sobě.
„To nebude dlouho trvat!“ Zabořil jsem mu levou pěst do žaludku …

„Ne, Pavriku, nedělej to!“ Koutkem voka jsem zahlíd, jak se Marika pokouší vytrhnout Grundovi. Sakra, holka, strávila jsi tady až moc času! Jenže ten jí to nedovolil. Držel ji pevně a něco jí říkal. Nejspíš ji tím klidnil a ona ho, kupodivu, poslechla. No, sláva! Vo jednu starost míň!

Nechal jsem švagra, ať se s tim porovná, jak umí, a posadil se na židli naproti Morganovi.
„Pěknej úder, Pavriku!“ prohodil uznale a přistrčil ke mně pohár vína.
„Šak jsi byl u toho, když jsem se to učil, ne?“ odvětil jsem s náznakem úsměvu. Pak jsem ale zvážněl. „Tak co s nim uděláme?“ zeptal jsem se ho věcně. Morgan pokrčil rameny.
„Proti mně jako svýmu králi nic neudělal a to, že tě chtěl zabít, se mě zas až tak netýká, což jistě chápeš.“ Nelíbilo se mi to, ale měl pravdu. „A jak zacházel s tvojí sestrou je totéž. Ale ujišťuju tě, že nemám nic proti tomu, abys z něj vymlátil duši.“ Nejdřív jsem se naštval, že pro něj nic neznamenáme, ale pak mi došlo, co vlastně udělal. Dal mi tim totiž úplně volnou ruku.
„Dík!“ zašklebil jsem se na něj a myslel jsem to upřímně. Kdyby chtěl, tak by mi moh dělat potíže.

„Ehm, já bych řek, že se mejlíš, pane!“ vložil se do toho Grund. Jak jsem si všimnul, tak Mariku předal Torikovi. To se mi moc nelíbilo! Když ji někomu svěřim, tak nechci, aby ji jako horkej brambor poslal dál!
„A v čempak to?“ zajímal se Morgan živě. Grund se pousmál a vysloužil si za to hned několik naštvanejch pohledů. Muj nevyjímaje.
„No, napadlo tě třeba někdy, jak tenhle páneček …“ Brian se nahrbil, jako by po něm chtěl skočit, ale pak si místo toho jen pohrdavě odfrkl. „ … přišel k tomu svýmu majetku?“
„Baran je výnosné léno!“ Brian zasyčel, jako když přeteče polívka na plotně.
„Pche, to určitě!“ Grund se zamračil a nebyl to pěknej pohled. „Já bych spíš hádal, žes uzavřel pár dohod s těma lumpama, co vás přepadávali! Co takhle třeba malej podílek za to, že je necháš na pokoji? A taky bych vodhadoval, že ses pár těch přepadů dokonce zúčastnil vosobně!“

Švagříček střídavě rudnul a blednul vzteky. To už byl hezčí pohled. Aspoň pro mě teda jo. Byl jsem velkorysej a to, že si dovolil na mýho přibuznýho, jsem se rozhod brát docela vosobně. Už už jsem se viděl, jak mu pářu břicho mečem, jenže Morgan na to měl jinej názor.

„To jsou vážná obvinění, Grunde!“ ozval se Morgan s nelíčeným zájmem. „Máš pro ně důkazy?“
„Zeptej se toho jeho povedenýho správce! Ten vo tom určitě něco ví! Nebo těch maníků, co mu kočírujou lodě! Nebo jeho že …“ zmlknul, ale bylo jasný, koho měl na mysli. A Morgan se toho taky hned chytil.
„Je ti něco o tomto známo, paní?“