Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 64 a 65

Vzduchem se nesl ostrý hlahol trubky a já sebou trhla tak, až jsem upustila vyšívání do trávy. Už jsem pár signálů znala a tenhle ohlašoval příjezd hostů, ale na jeho konci se objevil trylek, který jsem neznala. Co se to zase jenom děje?
„Má paní …“ zaslechla jsem Ričin hlas, jak se ke mně blíží.
„Ano?“ zeptala jsem se jí, jakmile se objevila u lavičky, kde jsem seděla.
„Přijel náš nejurozenější král …“ sdělovala mi s očima navrch hlavy. „ … a s ním i vznešený princ!“ Kdybys vynechala ty tituly, tak bys to řekla mnohem rychleji!
„Připravte jim pokoje!“ nakázala jsem jí věcně. „A nech donést víno na nádvoří!“ Vstala jsem a zamířila tam. Ode mě se čekalo, že je přivítám po boku svého manžela.

Brian tam už byl a tvářil se docela zaskočeně. Sotva jsem se objevila, tak se na mě podezíravě zadíval.
„Psala jsi strýci?“ Potřásla jsem hlavou. Jak bych taky mohla, když mi čteš všechny dopisy?
„Jestli zjistím, že jsi mi lhala, tak se máš na co těšit!“ pohrozil mi se svraštěným obočím.
„Opravdu jsem strýci ani bratranci nepsala.“ ujistila jsem ho tiše.
„Však uvidíme!“ sykl na mě koutkem úst. „A pamatuj si, že nestrpím, abys o našich soukromých věcech hovořila s králem či princem. Budeš držet jazyk za zuby, rozuměla jsi?“ Přikývla jsem, protože slov nebylo potřeba. „Je vše připraveno pro naše hosty?“ zeptal se už mnohem vlídněji.
„Nařídila jsem, aby jim připravili pokoje a než se občerství, tak je ještě zkontroluji.“ Měla jsem své příbuzné ráda a opravdu jsem chtěla, aby byli spokojení.

„Taková vzácná návštěva! To by jeden ani nečekal, co?“ ozval se blízko nás Grund. Zatajila jsem dech. Jak dlouho už tam stojíš? A co jsi slyšel?
„Jsem překvapen.“ přiznal můj manžel bez rozpaků. „Tvoje dílo?“ Grund pokrčil rameny.
„Cedrikovo, řek bych.“ oznámil mu po chvíli přemýšlení. „Určitě poslal k Morganovi posla se zprávou a ten, jako hodnej a milující strejček, přijel, aby potěšil svoji truchlící neteř, ne?“ Měla jsem dojem, že jsem zaslechla v jeho slovech ironii, ale nebyla jsem si jistá. Ostatně proč by to dělal, ne?

Otevřela se brána a na nádvoří vjel lationský vládce se svým doprovodem. V čele jejich skupiny jeli dva muži, kteří nesli královské praporce. Za nimi seděl můj strýc na, na lationské poměry, statném hřebci a po jeho boku jel jeho syn. Oba měli zachmuřenou tvář a i jejich šat tomu odpovídal. Převládaly na něm tmavé barvy. Za nimi jsem, ke svému údivu, zaznamenala doronské muže. Lišili se od těch strýcových jako den a noc. Sice mi přišlo divné vidět je v nezvyklém oblečení, které by se k nim jako by vůbec nehodilo, ale splést jsem si je nemohla. Poznala jsem mezi nimi Fredrika, dalšího z bratrových přátel. Strýc sesedl a Brian mu šel vstříc.
„Vítám vás, vaše veličenstvo!“ uctivě ho pozdravil a strýc mu stiskl pravici.
„Děkuji ti!“ Pak se zadíval na mě a gestem si mě přivolal k sobě.
„Můj pane!“ Sklonila jsem hlavu na pozdrav, dobře si vědoma, jak ostražitě mě manžel sleduje.
„Je mi to líto, Mariko!“ Strýc si mě bez okolků přitáhl do náruče a já se mu v ní vděčně schoulila. Po neskutečně dlouhé době jsem se cítila bezpečně. A ten pocit ve mně něco zlomil. Bylo to, jako kdyby se protrhla na řece hráz.
„Jsem ráda, že jste přijeli …“ vzlykla jsem.

„Neobtěžuj krále, ženo! Jistě je po namáhavé cestě unaven!“ Brian se rozhodl raději neriskovat a přistoupil nám. Položil mi ruku na rameno a pevně ho stiskl. Byl to jasný rozkaz.
„Nevím, jak ve tvé rodině, kníže, ale v té mé mě nikdo neobtěžuje!“ zpražil ho strýc rázně a jemu nezbylo, než se stáhnout. „Pojďme někam, kde je klid, Mariko! Popovídáme si!“ Král mi nabídl rámě a já se do něho poslušně zavěsila.

Odcházeli jsme provázeni Brianovým nespokojeným pohledem, ale nemohl s tím nic udělat. Zavedla jsem strýce do své pracovny a usadila ho ke svému stolu. Zároveň jsem požádala služebnou, aby mu přinesla pohár vína.
„Jak se cítíš, Mariko?“ optal se mě s účastí.
„Stále tomu nemůžu uvěřit!“ hlesla jsem plačtivě.
„Tohle se stává, děvče!“ řekl věcně a já sklonila hlavu.
„Chybí mi … strašně moc mi chybí.“ A nejvíc ze všeho mě mrzelo, že jsem mu toho tolik nestihla říct.

Že jsem odešla z Doronu … to byla největší chyba mého života. A díky ní se Brian stane králem … Kdybych to tak mohla vrátit!

„Udělala jsem strašnou věc, strýčku.“ zašeptala jsem smutně.
„A copak tak hrozného jsi provedla, Mariko?“ optal se mě strýc zvědavě.
„Uvrhla jsem svou zemi do neštěstí …“ Už jsem se nedokázala ovládat a rozplakala jsem se.
„No, no, však ono tak zle nebude!“ Strýc se ke mně natáhl a pohladil mě po vlasech. „Uklidni se, přestaň plakat a hezky mi pověz, co tě trápí!“ vyzval mě laskavě.


Kapitola šedesát – pět

„Tak co si zjistil?“ zeptal jsem se Grunda, kterej se k nám hned připojil.
„Marika je vod tý zprávy jako tělo bez duše!“
„Na tohle jsem se tě neptal!“ syknul jsem na něj vostře. Ostatně viděl jsem ji, když jsme přijeli. Držel jsem se vzadu mezi svejma chlapama, abych nebyl tak kór vidět. Byla bledá jako smrt a voči měla stejně smutný jako tehdá, když nám přinesli zprávu, že naši už nikdy nepřijedou.
„Ale já myslel, že tě to bude zajímat!“ odsekl mi stejně mile.
„Nechte toho, sakra! Hádat se můžete někde stranou, ne?“ napomenul nás Fredrik otcovským tónem. Měl pravdu a my hned zkrotli.
„Jdem! Dostal jsem pokoj a tam to proberem!“ navrhnul Grund pohotově.

Seděli jsme u Grunda v pokoji, já, Fredrik, Torik a muj pobočník vosobně. „Tak už mluv, chlape!“ vybídnul jsem ho nedočkavě.
„No, kníže baranskej nejni tak hodnej, jak by se mohlo zdát …“ začal zeširoka.
„Zkrať to, Grunde! Nikdy jsem vo něm neřek, že je takovej!“ To si myslela jenom moje naivní sestřička!
„Hele, nech mě laskavě domluvit! Jsi sice král, ale taky bys někdy moh držet klapačku!“ ohradil se Grund dotčeně. „Chtěl jsem říct, že jsem spíš pozoroval, než se vyptával! A viděl jsem pár chlápků, který vypadaj, jako že si toho moc líbit nenechaj. Jak mi řekli, tak to jsou kapitáni jeho lodí, ale estli tě zajímá muj názor, tak sou to spíš lapkové než kapitáni. Maj sice hezkej vohoz, ale kouká jim to z vočí!“ dodal a já mu věřil. Na lidi měl čuch a uměl je vodhadnout.
„A to je jako všechno?“ zeptal jsem se zklamaně. Na to, že se tu povaloval skoro čtrnáct dní, toho vopravdu moc nebylo. Vobrátil voči v sloup.
„Kdybys chvilku mlčel, tak by ses toho dozvěděl mnohem víc!“ Pochopil jsem tu jeho narážku a rozhod se, že budu zticha, dokud neskončí to svoje vypravování. „Brian s nima často jezdí pryč a nikdo vlastně neví kam a co tam dělaj! Ale vždycky se pak vrátěj a přivezou spoustu truhel … a hádej co je v nich?“ Já se ale nenechal nachytat a pokynul mu, ať mluví dál. Ocenil to pokejvnutím hlavy. „Jo, seš dobrej. Zlato, šperky, drahý kamení … kde k tomu asi přišli ti, při tvý chytrosti, řikat nemusim, ne?“ To nemusel. Otázkou jenom zustávalo, proč mě chtěl muj švagříček nechat sejmout. Zeptal jsem se na to Grunda. Byl jsem totiž zvědavej, jestli se na tom shodnem …

„Už je mu Baran malej.“ Myslel si teda totéž. „Bohatej je až dost, ale král je přece jenom král, ne?“ prohodil Grund takřka vesele.
„To si myslíš ty! Já vo ten titul nikdy nestál!“ odvětil jsem mu skoro smutně.
„Ty se taky jako král nechováš!“ neopomněl mi Fredrik připomenout s velesejma jiskřičkami ve vočích. Už už jsem se nadechoval, abych ho poslal ke všem čertům, ale Grund si významně odkašlal.
„Co eště máš?“ Okamžitě jsem na něj přenes pozornost.
„Nezajímá tě, jestli vo tom všem Marika ví?“

Když jsem byl v tý chatrči, tak jsem ji nazval dost zlejma výrazama, zrádkyní počínaje a vypočítavou mrchou konče. Teď jsem se za to styděl a litoval každýho z těch neuváženejch slov.
„Já už to vim!“ mávnul jsem rukou. „Potkal sem tady jednoho ptáčka zpěváčka, kterej mě trochu vobeznámil s tim, jak to tady chodí. Marika vo tomhle nemá ani ponětí. A já jsem za to děsně rád!“ přiznal jsem upřímně.
„A víš taky to, jak s ní zachází?“ zeptal se Grund vopatrně.
„Jo.“ Víc jsem se k tomu nevyjadřoval. Proč taky?
„A uděláš s tim něco?“ Vytřeštil jsem na něj voči. Jsi snad padlej na hlavu?!
„Useknu mu palici a tim skončí i jejich manželství. Máš eště nějakej jinej dotaz?!“ vyjel jsem na něj.
„Jo. Co s ní bude pak?“ Nechápal jsem, kam tim míří. Povzdechnul si. „Bude hodně bohatou vdovou, chápeš?“ vysvětlil mi jako naprostýmu tupci. Jo, a jako taková bude hodně žádaná! Do háje! Jestli si někdo myslí, že ji po tom, čim si prošla, znova vydám na milost a nemilost někomu, tak se zatraceně plete! A tentokrát se vobměkčit nenechám!
„Vemem ji sebou domů!“

„A co když nebude chtít?“ vypravil ze sebe Torik tiše.
„Pojede s náma a hotovo! Vo tom se s ní vůbec nebudu bavit!“ Neušlo mi, jak si chlapi vyměnili pohledy. „Máte snad něco proti tomu?!“ otázal jsem se jich zhurta. Nastalo tíživý ticho. Nakonec ho prolomil Grund.
„Hele, zchladni, Pavriku! Marika je dost stará, aby vo sobě rozhodovala sama, ne? A už to není tvoje malá sestřička …“

Zaťal jsem pěsti. „Buď zticha!“ zavrčel jsem na něj varovně. „Nechal jsem jí volnou ruku a jak dopadla! Mám to snad riskovat eště jednou?! To teda ne … “ Fredrik mě zvednutou rukou přerušil.
„My ti rozumíme, ale vona to bude vidět tak, žes ji jednoho tyrana zbavil a pak ses postavil na jeho místo!“ Jo, tohle by se jí podobalo.
„Na to kašlu! Už jí nikdo neublíží, i kdybych ji kvůli tomu měl zabít!“ Na to Grund poznamenal cosi o logice, co kulhá na všechny čtyři, ale poslal jsem ho do háje. Je to moje sestra a já už jednou selhal, sakra. Podruhý se to už nestane!