Led a oheň - kniha druhá, kapitola 63

Po rozhovoru s Alekem jsem změnil plány a zůstali jsme v tý hospodě.
„Už ses rozhod, co budem dělat dál?“ zeptal se mě Torik zvědavě. Nevodpověděl jsem mu. Vobčas se hodí dobrý bejt králem.
„Třeba bysme mohli vytáhnout ven Grunda, ne? Už se tam určitě nudí.“ navrhnul Fredrik po chvíli snaživě.
„Ne, jen ať pěkně zustane tam, kde je!“ zamítnul jsem to rázně. Pak jsem se zadíval na Torika.
„Ty pojedeš zejtra za Morganem! Vyjedeš hned, jak se rozední ...“ začal jsem spřádat plány, ale Fredrik mě přerušil.
„Pojedu já, Pavriku! Ty eště nejseš úplně v pořádku a, kdyby přece jenom něco, tak tady mladej ti bude víc platnej než já!“ Nedohadoval jsem se s nim.
„Ale vyjedeš stejně brzo, jako kdyby jel von!“
„Jak poroučíš, pane!“ odevzdaně přikejvnul. Nicméně, pohled, kterej na mě vrhnul, mi sliboval pomstu. Nezlobil jsem se na něj. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, nejni rád, když musí brzo vstávat, ne? „A teď jdem chrnět!“ dodal přísně. „Ať se aspoň trochu prospim, když mám tak chápavého vládce!“

Ležel jsem s rukama pod hlavou a zíral do stropu. Byl jsem unavenej a docela utahanej, ale spánek nepřicházel. Myslel jsem na Mariku a snažil se rozhodnout, jestli mám Alekovi věřit všechno, co mi řek, nebo jenom část. I kdybych se rozhod pro tu druhou možnost, tak by to bylo dost hrozný. Zlomit se dá každej, když se jeden dostatečně snaží. A muj švagr se zřejmě snažil fest. Kdyby ji jenom řezal, tak bych si byl jistej, že s tim by se vypořádala a vrátila mu to i s úrokama. Vo kytkách toho věděla dost na to, aby mu nějakou zdraví ne zrovna prospěšnou šoupla do vína. Odhadoval jsem, že to, co ji dostalo na kolena, bylo to vostatní …
Bezděky jsem zaťal pěsti, když jsem si představil Mariku v nějaký smrdutý plesnivý kobce! A na sebe jsem měl vztek taky, že mi nedošlo, že má potíže. Já jsem teda brácha! Copak jsem vopravdu tak blbej, že jsem uvěřil, že se tak změnila? Jo, vodpověděl jsem si nemilosrdně, jsi. Do háje! Přetočil jsem se na bok a pevně stisknul víčka k sobě …

Stál jsem v úzký temný chodbě a přímo před sebou jsem měl pootevřený dveře, zpoza kterejch prosvítalo světlo. Strčil jsem do nich a polohlasně zaklel. Zřejmě jsem se dostal do mučírny, protože ze stropu visely řetězy zakončený vokovama a jedny z nich měla Marika zacvaknutý kolem zápěstí. Na sobě měla rozedraný cáry, co bejvaly původně šatama, hlavu skloněnou, obličej jí zakrejvaly zpocený vlasy, co jí přes něj padaly, a vůbec se jen stěží držela na nohou. Byl jsem si jistej, že nebejt těch pout, tak se už dávno poroučela k zemi …

Prudce jsem se posadil a ten pohyb vzbudil Fredrika.
„Co je?“ vyhrknul a okamžitě se zadíval ke dveřim, vodkud čekal útok.
„Nic!“ ujistil jsem ho rychle, aby eště nezburcoval Torika. „Měl sem jenom zlej sen!“ Fredrik na mě vytřeštil voči.
„Zlej sen?!“ zopakoval nevěřícně. „Sakra, copak jsi malej kluk, chlape?“ Smutně jsem se na něj pousmál.
„Zlej sen mužeš mít i jako dospělej, nemyslíš?“ A podle sebe bych řek, že tyhle sny jsou mnohem horší.

Táta mi kdysi přiznal, že vobčas v noci zas bojuje a zabíjí a při tom, že slýchá nářek těch raněnejch. A taky mi řek, že tyhle můry dokáže zahnat Anna jedinym svym pohlazenim. Vždycky jsem si myslel, že byla tak trochu čarodějka … nebo spíš dobrá víla.

„Máš možná i pravdu, Pavriku!“ pronesl Fredrik po chvíli zamyšleně. „Jenže děcka se druhej den nemusej harcovat do horoucích pekel a eště k tomu bez snídaně!“ dodal vyčítavě.
„Tak mi to promiň, no!“ Vomluvil jsem se mu a on se na mě ušklíbnul.
„Nelam si s tim hlavu, chlape! Ale už mě dneska laskavě nebuď!“ Zavrtěl jsem hlavou, jako že nebudu. Fredrik se zadíval na spokojeně voddechujícího Torika. „Mladej se stáří nedožije!“ prorokoval temně. „Chrní jako špalek! Zajímalo by mě, co by ho vzbudilo! Budu to muset říct Cedrikovi a ten už se postará, aby ho dostal do formy. Kam bysme takhle přišli, co? Bojovník a spí jako dudek …“ mumlal si pro sebe eště hodnou chvíli.

Neměl jsem to srdce mu říct, že dudek má spánek jako lehkej vánek. A taky jsem doufal, že to Cedovi neřekne, protože ten starouš míval dost drsný metody, jak někoho něco naučit. Měl jsem tu čest pocítit je na svý vlastní kůži a, abych byl upřímnej, tak bych je nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli … No, s výjimkou svýho švagra. Ta myšlenka se mi líbila, čím dál tim víc. Třeba ho nezabiju … jenže to mi bude k ničemu, protože Morgan bejvával dost horkokrevnej, co jsem si pamatoval, a bratránek z ledu taky zrovna nebyl. A voba zmiňovaní měli Mariku docela rádi. Jo, a Urgan si bude připadat jako pitomec, protože vo tom zmetkovi tvrdil, že je to dobrej chlap … Vlastně budu mít kliku, když se k němu dostanu jako první!