Led a oheň - kniha druhá, kapitola 62

Slunce se klonilo k západu a já seděla s manželem v naší soukromé jídelně. Služebné nám právě naservírovaly hlavní chod večeře. Pečené ryby a k nim brambory okořeněné rozmarýnem a mořskou solí. Obojí mi chutnalo, ale nyní jsem na jídlo neměla ani pomyšlení. Bez zájmu jsem snědla několik soust, než jsem odložila stříbrný příbor stranou a sepjala ruce v klíně. Neodvažovala jsem se pohlédnout na Briana. Nepochybovala jsem o tom, že mu Grund pověděl to samé co mně, a já nechtěla vidět radost, kterou mu zprávou o Pavrikově smrti způsobil. Bylo mi jasné, že doronským trůnem dozajista nepohrdne!

„Jsi poslední dobou nějak smutná, Mariko!“ vytkl mi Brian jemně. Upřela jsem na něj ztrápený pohled. Jako kdybych měla nějaký důvod k veselí nebo dokonce k radosti!
„Omlouvám se …“ hlesla jsem tiše. „ … ale stále se nemohu vzpamatovat z toho, že je můj bratr …“ odmlčela jsem se, protože se mi opět do očí draly slzy. I Brian přestal jíst a způsobně si otřel ústa ubrouskem. Poté zazvonil na zvonek. Objevila se na služebná.
„Přines dárek pro paní!“ přikázal jí stroze.
„Jak poroučíte, můj pane!“ Dívka se uklonila a rychle opustila jídelnu.

Zaraženě jsem si prohlížela pomenší zlacenou skřínku, kterou to děvče přede mě položilo na stůl.
„Tak to otevři, Mariko!“ pobídl mě manžel, když jsem se dlouho k ničemu neměla. „Doufám, že tě to aspoň trochu rozveselí!“ dodal a napil se vína z poháru. Poslechla jsem ho. Uvnitř na černém sametu spočíval stříbrný náhrdelník se safíry a k tomu náušnice se stejnými kameny. Věděla jsem, že to myslí upřímně, protože skutečně věří tomu, že každou ženu dokáže pohled na tyhle blýskavé věci přivést na jiné myšlenky, ale moji bolest to nijak nezmenšilo. „Nelíbí se ti to snad?“ K mému údivu zněl docela zklamaně.
„Je to nádherné! Opravdu!“ Usmál se na mě a zlehka mi stiskl prsty.

Na okamžik mě napadlo, že mě má opravdu rád. Tedy svým způsobem. Dokud jsem poslouchala a chovala se, jak se chtěl, tak jsem se měla dobře. Pokud ovšem ne, tak následoval okamžitý trest. Ten se měnil podle jeho nálady a také podle toho, jak moc jsem ho rozhněvala. Zakusila jsem od něj všechno od bití až po věznění v podzemní cele …

„Zase bude dobře, ženo!“ oznámil mi klidným hlasem. O tom jsem měla své pochybnosti.

I když se vzpamatuji z Pavrikovy smrti, tak stále budu vydaná na milost a nemilost svému manželovi. A už tu nebude nikdo, kdo by mi jednoho dne přišel na pomoc … tady jsem se zarazila. No, abych byla upřímná sama k sobě, tak moje víra, že se bratr jednoho dne ukáže, aby mě zachránil, byla zcela scestná, jak jsem se ostatně přesvědčila na vlastní kůži. Už nebudu mít nikoho …

Brianovi se mnou znenadání došla trpělivost.
„Koukej se sebrat!“ přikázal mi ostře. „Smrt je přece součástí života, ne? Copak jsi se tohle v tom vašem Doronu nenaučila?!“ Zaťala jsem zuby. Neotírej se o Doron!
„Byl to můj bratr, jestli sis nevšiml!“ procedila jsem skrz ně nemoudře.
„No a?“ Brian pokrčil rameny. „Vždycky je někdo něčí něco!“ sdělil mi přezíravě. Měla jsem sto chutí ho kopnout do kolena, ale nechala jsem si ji zajít.
„Že ty o tomhle něco víš!“ odsekla jsem mu místo toho. Zamračil se.
„Dávej si pozor na jazyk, ženo!“
„Jdu spát!“ prohodila jsem k němu přes rameno a odhodila ubrousek na stůl.
„Jsem rád, že odcházíš do ložnice, ale spát rozhodně nebudeš! Přijdu asi za hodinu a očekávám, že mi budeš k službám.“ Zastavila jsem se na prahu a pomalu se k němu otočila.
„To myslíš vážně?“ vypravila jsem ze sebe nevěřícně. Přece nečekal, že s ním zrovna dneska budu spát, ne?
„Nežertuji, Mariko! Protože ti zemřel bratr, tak já se nebudu držet zpátky!“ odvětil mi tvrdě. „Jsi moje žena a tohle je mé právo!“ dodal hlasem nepřipouštějícím odpor.
„Dneska ne!“ odsekla jsem mu vzpurně. Než jsem se nadála, byl u mě. Drsně mě popadl za bradu a bolestivě ji stiskl.
„Nepokoušej mě!“ zasyčel na mě varovně. „Chápu tvoji náladovost, ženo, ale už ji mám právě dost! Pánem v tomto domě jsem já a ty se chovej podle toho!“ Bylo mi jasné, kam to směřuje, ale bylo mi to jedno.
„Jsem tvoje žena, Briane, ne služka …“ Dostala jsem políček, než jsem dokončila větu. A další ho následovaly vzápětí …
„Když budu chtít, budeš míň než to, jasné?!“ křičel na mě mezi nimi.

Nepokoušela jsem se uhýbat, ani nijak bránit. Prostě jsem tam stála a vyzývavě si ho prohlížela.
„Zmiz mi z očí, ženo!“ sykl na mě hněvivě, když přestal s bitím. Asi ho už bolela ruka. „A připrav se! Brzy za tebou přijdu!“

Cestou jsem na chodbách potkala personál a, ačkoliv si museli všimnout rudých skvrn v mém obličeji, si nikdo nedovolil říct ani slovo. Ženy rozpačitě odvracely tvář, zatímco muži jen uhýbali pohledy …