Střepy realit

Střepy realit
skládám k sobě,
dotýkají se
ostrými hranami.

Jsou to vskutku
pouhé střepy;
dohromady dávají
ucelený obraz,
ovšem ten není
nijak v přehlednosti.

Je to čmáranice,
jako načrtnuté
žíly v těle,
jsou to křivky reality,
které se pohybují
nahoru a dolů...

Poranil jsem si
ukazováček
o realitu velkých dní,
ale jak moc Velkých,
to nemám páru;
ani kdybych vřel
jako tlakový hrnec
a moje hlava poskakovala
jako poklice s jedním uchem.

Nicméně, pokud si něco
sám chci vybarvit do růžova,
je to můj vlastní sen;
žádné holky však do něj zvát nechci.

A poklona před těmi,
kteří se nevzdávají
vlastních snů,
i když realita vážně není zrovna růžová...

Závan reality je cítit
nejen po těle a v něm,
ale i mimo vesmír;
a pokud ten prostor „někde“ existuje
nemáme pro něj pojmenování.

prozatím...


Střepy realit
skládám k sobě,
pořád dokola....