Svět v bezvědomí

Odsuň vítr a spal nebe;
ptáci s křídly draků,
hrozivými ocasy,
z kterých padá
hmatatelný strach,
zarputile vtlačují
vzpomínky prvního mordu
do posledního lidského tvora.

Vítr posouvá směr,
nebe mění barvu v karmín;
křik posledního člověka
zastavuje do hrobového ticha
a ptáci odlétají spokojeni,
jsou nelítostní a zlí,
ovšem křídly mávají
jako na pozdrav.

Už nikdy je svět nespatřil,
nikdy slunce nevyšlo,
vše upadlo do kómatu...

...ovšem, kdo mohl za bezvědomí světa,
když lidský tvor nemohl promluvit,
a ptáky s dračími křídly
odvál vítr bůhví kam...

Zapomnělo se na lidské tvory,
byli tu; možná i oni ptakodraci,
pokud si je básníci nevymysleli
při toulání ve stínech.

Bylo zapomenuto na život,
tak jako na zašlou slávu,
která již nezazáří...


...ale vážně napořád?