Led a oheň - kniha druhá, kapitola 61

Seděl jsem v koutě lokálu, zvolna upíjel cosi, co mi hostinská přinesla, a nenápadně se rozhlížel kolem. No, nic moc. Bylo tu zatracený vedro, pití bylo vodporně sladký a vůbec jsem toho tady měl plný zuby. A jsme teprve dneska ráno přijeli! Torik se na mě pobaveně šklebil.
„Nelíbí se ti tady, co?“ zeptal potichu, aby ho nikdo nepovolanej neslyšel. Přikejvnul jsem.
„V Doronu se cejtim líp!“ přiznal jsem mu bez okolků. Zasmál se.
„Taks měl zustat doma, pane!“ doporučil mi Fredrik promptně. A zamumlal eště něco vo tom, že nejsem v pořádku. V tom měl sice pravdu, ale tohle bych si nenechal ujít ani za nic. A něco v tom smyslu jsem mu taky řek. Nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Zchladni, pane! Pomsta bejvá nejlepší za studena!“ posloužil mi jednim starym příslovím a očividně mě hodlal oblažit další moudrostí, ale hnala se k nám holka s obědem. Před každýho z nás položila talíř s nějakou rybou.

Nedůvěřivě jsem si prohlížel to zvíře. Mrknul jsem na chlapy, co taky zrovna radostí neskákali. S pokrčením ramen jsem si dal do pusy první sousto. Jíst se to dalo, ale na divočáka to nemělo.
„Hm, kdybych si mohl vybrat, tak bych …“ začal Torik, ale sjel jsem ho takovym pohledem, že radši zmlknul.
„Nemoh!“ usadil ho i Fredrik rázně. „A buď rád, žes dostal vůbec něco!“ dodal varovně.
„A to má jeden za to, že se stará!“ povzdechnul si Torik a já se v duchu usmál. Jo, měl pravdu.

Tehdá jsem měl štěstí, že tam s náma byl. Grund uměl vošetřit jednoduchý rány, jako vostatně každej z nás, ale na tomhle by si vylámal zuby. Ten zatracenej krám měl protihroty, aby si ten hajzl pojistil, že nadělá co nejvíc škody. Torik ale naštěstí měl dost rozumu, aby se učil u Dary, takže jsem mu vděčil za život. Jemu a tý Haroldový snaše. Kdyby nebylo jich …

Plácnul jsem ho do ramene. „Tak si dej eště korbel piva, abys na naši nevděčnost zapomněl!“ Voči se mu rozzářily a přikejvnul. Jenže měl smůlu. Hostinská nám sice hbitě donesla poháry, ale chutnalo to vodporně.
„Už abysme byli zasejc doma!“ zamumlal toužebně a já s nim vřele souhlasil.

„Tohle celý je hodně špatnej nápad!“ Fredrik vrtěl hlavou a mračil se na mě, jako kdybych mu spal se ženou, a eště se mu tim pochlubil.
„Na mě stejně koukat nebude, ne?“ zavrčel jsem na něj varovně, protože jsem nikdy neměl rád, když mi někdo řikal, že se chovám jako pitomec. A hlavně v případech, kdy ten dotyčnej má pravdu.
„Jo, Brian nejspíš ne, ale Marika jo!“ namítnul Torik tiše a já se na něj utrhnul, ať drží zobák. Sice mi zachránil život, ale to mu nedávalo právo mě kritizovat.
„Proč by taková bohatá paninka koukala na barbara jako jsem já?“ smetl jsem tu jeho námitku rázně a začal se zvedat.
„Protože ona je jiná!“ Trhnul jsem sebou a ruka mi okamžitě sjela na rukojeť dýky, co jsem měl u pasu.
„Co ty vo ní víš?“ upřel jsem zpytavej pohled na chlapíka u vedlejšího stolu. Na sobě jsem cejtil Fredrikovy oči, kterýma mě jasně nabádal ke klidu.
„Nesednete si raději ke mně, pane?“ vyzval mě ten neznámej potichu. „Nechceme přece zbytečně přitahovat pozornost!“ Poslechl jsem ho. Co mi taky jinýho zbejvalo, že jo?

„Tak mluv!“ syknul jsem na něj, když jsem sebou kecnul vedle něj na lavici. Koutkem oka jsem si všim, jak se Torik s Fredrikem strategicky stáhli kousek stranou, aby nás nikdo nerušil. Chlápek si mě zkoumavě měřil, ale mlčel. Měl jsem toho právě dost. „Hele, nemám na tebe celej den!“ Sotva znatelně se usmál.
„Jste vždy tak nedočkavý, pane?“ zeptal se a já začal vážně přemejšlet vo tom, že mu snad jednu vrazím, aby pochopil, že vopravdu spěchám. Zřejmě mu to došlo, protože pozved ruce v jasně obranným gestu.
„Jmenuji se Alek, pane, a sestra slouží na zámku …“

Mluvil na muj vkus zeširoka, ale byl jsem trpělivej, takže po chvíli se přece jenom dostal k tomu podstatnýmu. Jeho sestra slouží na zámku jako osobní komorná mojí milovaný sestřičky. Tý, která mě tak ochotně vyměnila za pár blejskavejch cetek …

Psávala mi samý žvásty, jaký má nový šaty a jakej náhrdelník dostala vod toho pacholka zatracenýho, ale vo takový maličkosti, jako že mě její manžílek hodlá nechat zapíchnout jako prase se ani slůvkem nezmínila! Poprvý za celou tu dobu jsem byl rád, že jsou rodiče mrtvý. Tohle by mámu zabilo! A tátovi nejspíš zlomilo srdce. Teda až potom, co by jí za to stáhnul kůži ze zad. Co jsem si pamatoval, tak ji měl dost rád a prominul jí i věci, který mně neprošly, ale tohle by jí nikdá nevodpustil. A to nehodlám ani já. Fůru nocí jsem si představoval, jak Brianovi podříznu krk a Marice … hm, tady mý myšlenky končily. Nevěděl jsem, co udělám s ní. Přísahal jsem si, že mi za to draze zaplatí, ale nějak jsem nevěděl, jakou cenu jí za to dám. Jasně, že tu nejvyšší, ale otázkou zůstávalo, jak toho docílím. Nějak se mi nechtělo bejt tim, kdo jí vrazí nůž do toho jejího proradnýho srdce …