Led a oheň - kniha druhá, kapitola 60

Naléhavé zaklepání mě vytrhlo ze soustředění nad vyšívacím rámem. Co jsem taky jiného měla dělat, ne? Včera jsem podle názoru mého manžela neprojevila dostatečnou lítost nad tím, že nám bohové opět nepožehnali, a tak jsem dnes nesměla do zahrad.
„Vstupte!“ Vešla Rika, která se mi poklonila.
„Odpusťte, že vás ruším, má paní, ale správce žádá, abyste přišla. Přijel někdo z Doronu, má paní!“

Pavrik! Přijel mi na pomoc! Konečně! Budu volná! Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se ke dveřím. „Ať nám přinesou něco k pití!“ křikla jsem na Riku přes rameno. „A také něco k jídlu!“ Rika přikývla a já spěchala do pracovny.

K mému zklamání jsem tam spatřila jen Grunda, jak sedí v křesle, zatímco Orwel se pokouší s ním zdvořile konverzovat, jenže Grund na tohle nikdy moc nebyl. Když mě uviděl, tak se zvedl, a nepatrně mi pokývnul.
„Paní!“ Opětovala jsem jeho pozdrav a gestem ho vyzvala, ať si zase sedne. Pak jsem se obrátila na Orwela.
„Nech nás o samotě!“ Moc se mu nechtělo, ale poslušně nás opustil. „Co je nového doma, Grunde?“ zeptala jsem se svého hosta, zatímco jsem si sedala za stůl.
„Pavrik je mrtvej …“

Když jsem otevřela oči, tak se nade mnou starostlivě skláněla Rika. „Jak se cítíte, má paní?“ Zlehka mi otírala čelo vlhkým kusem plátna.
„Zavolej sem Grunda!“ rozkázala jsem jí tiše. „Chci s ním mluvit. Hned!“ Přece nemohla být pravda, co mi říkal, ne? Rika se zatvářila vyděšeně.
„Odpusťte, že si dovoluji odporovat, má paní, ale nehodí se, aby ten …“ Očividně nevěděla, jak ho nazvat. „ … muž vstupoval do vaší ložnice! Pán by s tím jistě nesouhlasil …“ To je mi jedno!
„Udělej, co jsem ti řekla!“ okřikla jsem ji ostře. Vytratila se jí barva z obličeje a kvapně odběhla.

Grund se objevil za chviličku a zkoumavě mě pozoroval. Měla jsem pocit, že v jeho očích vidím pohrdání. Ano, jistě. Doronské ženy přece neomdlévají. Styděla jsem se za svoji slabost, ale to teď muselo jít stranou.
„Je to pravda?“ vypravila jsem ze sebe se staženým hrdlem. Chmurně přikývl. „Jak …“ odmlčela jsem se, protože mi selhal hlas. „ … zemřel?“ vyrazila jsem ze sebe takřka plačky.
„Zavraždili ho.“
„Kdo?“ vydechla jsem šokovaně. Založil si ruce na prsou a mlčel. „Tak už přece mluv, pro lásku bohů!“ Neovládla jsem se a zaječela na něj.
„A jak to asi mám vědět? Myslíš si snad, že na tom šípu bylo vyrytý méno toho šmejda nebo co?“ zeptal se mě ironicky.

Poznání, že Pavrik je mrtvý na mě dolehlo plnou vahou. Málem jsem se rozbrečela jako malá holka, ale nějak se mi podařilo zahnat. Jsem přece doronská princezna, ne? Nejsem žádná křehotinka! „Jak se to stalo, Grunde?“ hlesla jsem, když jsem se trochu z té zprávy sebrala.
„Byli jsme na objížďce a cestou se zastavili v jedný vesnici. Čekal tam na něj vrah.“ Bohové, vrah …
„Bolelo ho to?“ špitla jsem nakonec.
„Ne, dostal to prsou a během chvíle bylo po něm.“ Věcnost, se kterou o tom hovořil, mě rozhněvala.
„Nemůžeš projevit aspoň trochu smutku?“ osopila jsem se na něj třesoucím hlasem. Zamračil se.
„Život mu tim stejně nevrátim, ne? Tak proč bych měl vyvádět?“ odvětil pragmaticky a já si uvědomila, že má pravdu. I to, že byli jako bratři. Nevěřila jsem, že nic necítí. Jen se s tím vyrovnává po svém.
„Promiň!“ omluvila jsem se mu tiše. Mávl rukou.
„Nelam si s tim hlavu!“ Smutně se na mě pousmál. Odvrátila jsem tvář. Nechtěla jsem před ním plakat, ale už jsem se nedokázala déle ovládat. Vzal mě jemně za bradu a donutil, abych se na něj zadívala. „Nezajímá tě, proč jsem vlastně tady?“ To je snad jasné, ne? „Abys mi řekl, že Pavrik zemřel, ne?“ Potřásl hlavou.
„Ne tak docela, Mariko! Pavrik neměl děti, takže tvuj manžel může vzníst nárok na trůn!“ Vytřeštila jsem na něj oči. „To myslíš vážně?“ vydechla jsem šokovaně. „Jo. Kdybys nebyla vdaná, tak bys to byla ty nebo kdybys měla syna, tak von, ale takhle se doronskym vládcem stane Brian …“

Ten a králem Doronu?! Jen přes moji mrtvolu. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že tomu mohu zabránit jen stěží. Ať se mi to líbí nebo ne, tak jsem jeho žena a on můj manžel, takže ten nárok opravdu má. Co z toho, že ho není hoden? Kdybych aspoň měla naději, že pod srdcem nosím dítě! Nyní jsem hořce litovala, že jsem potajmu brala ty bylinky. Pak mě ale něco napadlo. Pavrik měl přece ženu!

„Jak to nese Ronda?“ Na jeho tváři se mihl údiv.
„Před pár měsícema sklouzla ze skal a zabila se.“ oznámil mi suše a mně se zatočila hlava. Ronda je tedy také po smrti.
„Proč mi to nenapsal?“ vyhrkla jsem se slzami v očích. Copak jsme nebyli sourozenci? Odmalička jsme si říkali všechno … no, skoro všechno. Grund mlčel, ale ani to říkat nemusel. Já věděla proč.

Protože jsem se provdala za Briana a odešla z Doronu. Protože se na mě za to hněval. Protože mu na mně už nezáleželo …