Led a oheň - kniha druhá, kapitola 59

Koně jsme nechali u šenku a vydali se na náves, kde se konal trh. Se zájmem jsem si prohlížel stánky kupců a na půl ucha poslouchal to jejich překřikování, kdo má to nejlepšejší a samozřejmě nejlevnější zboží ze všech. Kolem nás se motala spousta lidí a lepili se na nás. Vobčas jsem se musel rázně ohnat loktem, abych měl kolem sebe aspoň trochu místa.
„Eště že něco takovýho nemáme doma!“ Grundovi ten mumraj lezl očividně na nervy. Ušklíbnul jsem se na něj.
„Ale ženskejm by se to určitě líbilo!“ Muj pobočník jadrně zaklel a vysloužil si za to káravej pohled jedný obtloustlý matrony.
„No, co, co?“ otazoval se jí haštěřivě. Baba se nadechla k mravokárnýmu proslovu, ale pak pohrdavě mávla rukou a odkvačila od nás.
„Dávej si pozor na pusu, chlape! Nechci tě tahat z maléru s místníma! Tahle navíc vypadala, že by tě poslala k zemi jedinou ranou!“ varoval jsem Grunda se smíchem. Poslal mě kamsi, ale neměl jsem mu to za zlý. Byli jsme už dlouho pryč z domova a tak jsme docela uvítali možnost pobejt chvíli zas ve městě. Torik se toužebně zadíval k černovlásce, která nad ohněm cosi míchala v kotli.
„Svařený víno, pane!“ oznámil nám, když se zhluboka nadechl. „Se spoustou skořice a hřebíčku!“
„Tak si dej, chlapče!“ Potěšeně se na mě usmál a skoro se tam rozběh. Pobaveně jsme ho s Grundem pozorovali.
„Je eště mladej!“ ohodnotil to nakonec můj pobočník.
„Jo, ale vobčas má dobrý nápady, ne?“ Dloubnul jsem ho do žeber.
„Jestli si myslíš, že bych si horký víno nedal, tak se mejlíš!“ zabručel Grund a já s nim vřele souhlasil. Došli jsme k tý holčině.
„Dej nám to dvakrát!“ Nalila nám štědrý porce, tak jsem jí za ně hodil měďák. Hbitě ho schovala do váčku u pasu a svůdně se na nás usmála. „Nemáte zájem eště vo něco jinčího, pánové?“ Vyzývavě si olízla spodní ret. Zadíval jsem se na ni pozornějc, abych si ji prohlíd. Byla dobře rostlá, ale podle mýho gusta nebyla. Mrknul jsem na Grunda, co von jako na to, ale ten potřás hlavou. Holka z našeho vodmítnutí nedělala žádnou vědu a pokrčila rameny.
„Tak nic, pánové! Třeba se uvidíme pozdějc!“ Pak nám popřála hezkej den a my se sunuli dál.

Pomalu jsme prošli celý tržiště a koupili si eště pár koláčů. A všude bylo lidí jako máku.
„Ale jinak by to tu docela šlo, ne?“ prohodil ke mně můj pobočník spokojeně. „Možná bysme mohli něco podobného udělat i v podhradí, co ty na to?“ Užasle jsem se na něj podíval.
„Přeskočilo ti? Ještě před chvílí ses tady málem porval a teď chceš …“ Dál jsem se nedostal, protože Grund do mě bez okolků vrazil a cpal mě za jeden ze stánků.

Otevřel jsem pusu, abych se ho zeptal, co blázní, když mě něco udeřilo do prsou. Sakra, to to bolí! Grund mě nešetrně srazil na zem.
„Ani se odsuď nehni!“ zařval na mě a někam se hnal s tasenym mečem. Matně jsem viděl, jak se za nim ženou i vostaní mí chlapi. Dřepěl jsem za sudem s nakládanejma rybama a poslušně čekal, až se Grund zas objeví. Protože mi ale přišlo hloupý nic nedělat, tak jsem si aspoň se zaťatýma zubama vytrhnul ten šíp. Okamžitě jsem měl kabátec na hrudi nasáklej krví. Do háje! Procítěně jsem zaklel.
„Nenašel by se tady nějakej hadr?“ syknul jsem na dědka, kterej na mě koukal s hubou dokořán. Vzpamatoval se ale rychle a než jsem se nadál, tak mi na ránu připlác kus svýho vlastního podolku a pevně to utáhnul. „Dík!“ zašeptal jsem vděčně. V duchu jsem si sliboval, že se náležitě odvděčim.


„Estli chceš, pane, tak bydlim támhle! A snacha by ti to vošetřila líp než já! Je v tom docela dobrá!“ Ukazoval k chatrči asi padesát kroků vod nás. Lákalo mě to, ale doved jsem si představit, jak by se Grund vztekal, kdyby mě tady nenašel. Kmet nejspíš muj problém vytušil, protože se na mě pousmál. „Nechal bych tady vnuka, aby tě tu tvuj přítel nehledal!“
Eště jsem váhal, ale nakonec jsem souhlasil. Koneckonců, bude to tam bezpečnější, než v takhle votevřeným prostoru, ne? A navíc se mi motala hlava a rozostřovalo vidění.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se eště.
„Harold, pane, a radši pudem, ne?“ Pomoh mi na nohy a já si s údivem uvědomil, že mě vlastním tělem kreje před dalším možným útokem. „Ty jsi válečník, co?“ Posmutněle se usmál.
„Bejvával jsem, pane! Dokonce jsem bojovával i s tvym tatíkem, pane!“

V baráku se mě ujala docela pohledná hnědovláska se zelenejma očima. „Marku, běž ven a až se po našem hostu bude ptát takovej vysokej vousatej pán, tak ho sem přiveď!“ nařídil Harold asi osmiletými klučinovi. „A ty mu to dobře vyčisti!“ obrátil se pak na ženu. „Je to moc důležitej pán!“ dodal, ale vypadalo to, že ani nemusel. Ta dobrá duše očividně věděla, co a jak. Poslední, co jsem si uvědomil, bylo, že tohle nespraví pár zlaťáků …