Led a oheň - kniha druhá, kapitola 58

Z dnů se stávaly týdny, z týdnů měsíce, a já byla hodinu od hodiny zoufalejší. Jak to že to Pavrikovi nedochází? ptala jsem se mnohokrát sama sebe v bezesných nocích, kdy jsem ležela bez hnutí vedle svého milovaného chotě. Pod jeho bedlivým dozorem jsem psala dopisy plné nic neříkajících frází a obratů. Vypisovala tam sáhodlouhé seznamy šatů a šperků, které jsem dostala, ale pomoc z Doronu se stále neukazovala. Copak si bráška opravdu myslí, že tyhle cetky pro mě mají nějaký význam? To mě zná tak málo? Mé odhodlání předstírat pokoru se pomalu ale jistě měnilo v poslušnost se vším všudy. Bála jsem se každého dalšího bití a udělala bych všechno, jen abych se mu vyhnula …

„Něco tu chybí, ženo.“ zkonstatoval Brian tiše a mně se rozklepala kolena. Bílé víno, co má tak rád! Jak jsem to jenom mohla přehlédnout?!
„Chtěla jsem ti ho nabídnout později, až tvoji hosté odejdou.“ zašeptala jsem a cudně sklopila oči. Dnes večer pozval velitele svých lodí a tak jsem čekala jsem, že se hostina protáhne až hodně přes půlnoc. Řekla bych cokoliv, jenom aby se uklidnil. Ještě teď jsem nemohla pořádně sedět, ale dávala jsem si dobrý pozor, aby si toho nikdo nevšiml. Tu ostudu bych nepřežila! K mé úlevě se Brian pousmál.
„Už se těším, Mariko!“ Pod stolem mě pohladil po noze a já se přinutila k úsměvu.
„Já také, Briane!“ špitla jsem s rudými tvářemi. Naši hosté si ten ruměnec vyložili po svém a žertem mému muži doporučovali, ať je v našem loži něžný …

Jakmile kapitáni odešli, tak jsem se manželovi omluvila, že se ještě musím domluvit s Adélou ohledně zítřejšího oběda, a kvapně seběhla do kuchyně. Nařídila jsem, aby do ložnice donesli broušenou karafu s oblíbeným pánovým vínem a také podnos s ovocem a nějakými koláčky. Adéla mi slíbila, že se o vše postará, a já se vydala do ložnice.

Jak se mi zpočátku tahle místnost líbila, tak teď jsem ji přímo nenáviděla. Brian se totiž činil seč mohl, abychom založili rodinu, jak to vznešeně formuloval. Bohužel, jeho snažení vyžadovalo moji přítomnost. Naštěstí, ne však spolupráci. Většinou se spokojil s tím, že jsem pod ním ležela bez hnutí a občas vzdychla. Ale dneska jsem se obávala, že tahle noc bude patřit k těm, kdy ode mě čeká nějakou aktivitu. Uznávala jsem, že si za to mohu sama tím svým prohlášení u večeře, ale jestli mi to ušetří další bití, tak jsem to byla ochotna přinejmenším zkusit …

Rika mi pomohla převléknout se do nočního úboru a pak se s úklonou vzdálila. Neptala se na nic, ani mě nijak nepovzbuzovala, a já jí za to byla vděčná. Nemělo smysl, aby mě nějak utěšovala. Sama měla svých starostí dost a já měla alespoň to štěstí, že mě nenechával bičovat na nádvoří. Několikrát mě ale přinutil se na to dívat. Bylo to příšerné. Ty nebožačky se svíjely pod bičem a jejich zoufalý křik se rozléhal všude. Ptala jsem se ho, proč se na to musím dívat. Prý abych si uvědomila, jak je na mě hodný.

„Jak dlouho mě hodláš nechat čekat, ženo?“ Polekaně jsem sebou trhla. To není dobré!
„Už jen chviličku, Briane! Chtěla bych se ti totiž dneska opravdu líbit, víš?“ vysoukala jsem ze sebe se staženým hrdlem.
„Tak to si na sebe neber nic a pojď sem!“ Ještě jsem si několikrát projela vlasy kartáčem, ale pak už jsem si netroufala pokoušet jeho trpělivost, a vstoupila do ložnice.

Brian seděl na okraji našeho lože a upíjel z vysoké štíhlé sklenice víno. Pozvedl ji směrem ke mně a naznačil mi přípitek.
„Proč ten náhlý zájem, ženo?“ Nadechla jsem se, abych se uklidnila. Nemohla jsem mu přece říct, že to dělám jen proto, aby mě nebil.
„Podle Arleny by mohl být ten správný čas!“ Okamžitě odložil pohár a pokynul mi, ať jdu blíž. Poslušně jsem k němu přistoupila. Zůstal sedět, ale vzal mě za boky.
„Poslední dobou jsem si říkal, že jsi ke mně chladná, ale teď jsi mě opravdu potěšila, Mariko!“ Jemně jsem se mu vymanila a o krok ustoupila. Rukama jsem si vyzývavě přejela po těle a zastavila prsty na šňůrce ve výstřihu. „Pokračuj!“ vybídl mě chraplavě a hladově sledoval každičký můj pohyb. Vyslala jsem k bohům modlitbu, aby mi dali sílu, než jsem nechala sklouznout košili na podlahu. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb ... Jen stěží jsem dokázala se netřást.
„Pojď sem ke mně, ženo!“ Jako ve snu jsem ho poslechla. Drsně mě políbil a pak ukázal na postel.

Lehla jsem si na záda a bez váhání roztáhla nohy. Nač to také zdržovat, že ano? Stejně by to bylo k ničemu.
„Takhle se mi líbíš, Mariko! Poslušná a povolná … jako spořádaná žena!“ Svlékl se a klekl si mezi má stehna. Vsunul dlaně pod můj zadeček a nadzvedl mě. Vzápětí jsem ucítila, jak do mě vnikl. Zabolelo to, ale už jsem zažila i horší. Přirážel prudce a na mě nebral vůbec ohled. Šlo mu jen o jeho vlastní potěšení. Zavřela jsem oči a doufala, že to brzy bude za mnou …