Led a oheň - kniha druhá, kapitola 56 a 57

Z polospánku mě vytrhlo rachocení klíče v zámku. Vyskočila jsem na nohy a pro jistotu ustoupila až ke stěně. Ne, že by mi to k něčemu bylo, jestli se rozhodne pokračovat! Ve dveřích naštěstí místo Briana stál strážný, v pravičce držel pochodeň, a zkoumavě si mě prohlížel. Dovedla jsem si představit, jak asi po třech dnech v téhle vlhké kobce vypadám!
„Pojďte se mnou!“ vyzval mě po chvíli stroze a já nevěděla, jestli se mám radovat, že mé vězení končí, nebo se třást strachy, co přijde nyní. Nicméně, jsem se vydala za ním. Stejně jsem nemohla nic jiného udělat. Nepochybovala jsem o tom, že by mě ten muž klidně odtáhl násilím.

Když jsme vyšli ze sklepení, tak uhasil louč v kbelíku s vodou a pokynul mi, ať ho následuji. Chtěla jsem se ho zeptat, kam mě to vede, ale bylo mi jasné, že mi to stejně neřekne. Zavedl mě do severního křídla a zastavil před Brianovou pracovnou. Zaklepal na dveře, chvíli počkal a pak je otevřel. Hned na prahu jsem se zarazila a jen tak tak jsem odvrátila mdloby …

Rika se rukama opírala o desku stolu, měla vyhrnutou sukni a můj manžel stál za ní a s úsměvem na rtech na mě kýval, ať jdu. Plavovlásce tekly po tvářích slzy a očima mě prosila o pomoc.
„Briane!“ vykřikla jsem zhrozeně. Vzápětí jsem dostala úder mezi lopatky, který mě srazil na podlahu. Než jsem se stihla z ní zvednout, tak mě strážný popadl za vlasy a vytáhl do kleku. Chtěla jsem odvrátit hlavu, ale on mě držel tváří k nim a já se musela dívat na to, jak si Brian uvolnil šněrování nohavic. Rika vzápětí zvrátila hlavu dozadu a vykřikla bolestí … Zavřela jsem oči, abych tu hrůznou scénu neviděla, ale její nářek se mi zarýval hluboko do srdce … Konečně bylo ticho a já se odvážila rozlepit víčka.

Brian už byl oblečený a právě si sedal do svého křesla. Rika stále stála u stolu, byla bledá jako stěna, třásla se jako osika, ale jinak se neopovažovala ani pohnout. Byla jsem na tom podobně.
„Uprav se a jdi si po svých!“ přikázal jí můj manžel, jako by se nic zvláštního nestalo. Poslechla ho a prosmýkla se dveřmi na chodbu tak rychle, jak jí to jen její zubožený stav dovoloval.
„A ty nás také nech o samotě!“ Strážný mě pustil a i on opustil Brianovu pracovnu.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Hrdost mi velela, abych se zvedla z podlahy, ale strach mi radil, ať ho zbytečně nedráždím. Záda mě ještě bolela od bití, které mi uštědřil hned ten večer, kdy se vrátil.
„Vstaň, Mariko, a posaď se naproti mně! Přece tu nebudeš klečet, ne?“ vyzval mě Brian po chvíli. S úlevou jsem se vyškrabala na nohy a převelice opatrně se usadila, kam ukazoval. Několik dlouhých minut si mě zkoumavě přeměřoval a zřejmě rozvažoval, co se mnou má udělat. Ztěžka jsem polkla.

„Vyjasněme si pár věcí, ženo!“ Při tom oslovení jsem sebou trhla. Najednou znělo spíš jako urážka než cokoliv jiného. „Nestrpím, abys mě špehovala, jasné? Za to jsem tě zmrskal a vězení o chlebu a vodě bylo za to, že ses mě pokoušela oklamat. Navíc ještě tak průhledným a hloupým způsobem …“ Hovořil věcně, jako kdyby se mnou rozmlouval o tom, co si vezmu na sebe na večeři.
„A proč jsi teď znásilnil Riku?“ Ano, nebylo moudré ho přerušovat, ale nemohla jsem si pomoci. Pohled na to, jak ji przní, se mi stále vracel. Ty její oči …
„Znásilnil?“ zopakoval pobaveně a mě zamrazilo z toho, co se teď nejspíš asi dozvím. „Nepřeháněj, Mariko! Je to moje služka, a jestli jí občas zvednu sukni, tak by mi měla být náležitě vděčná.“ Zvedal se mi žaludek. Jestli si tohle myslí o jedné ze služebných, tak má určitě stejný názor i na ty druhé …
„Takže jsi spal i s jinými z tvého domu?“
„Je to mé právo. A já vždy svých výsad náležitě využívám …“ Co jen jsi to za zrůdu?! pomyslela jsem si zděšeně. „ … ale vraťme se k tobě!“ Povstal a přešel k oknu. Postavil se zády k němu a upřel na mě ledový pohled.

„Orwel mě informoval, že jsi prošmejdila skoro celý palác, co jsem tady nebyl, a to už se nebude opakovat, rozuměla jsi mi? V jižním křídle máš neomezený pohyb, ale v severním se budeš omezovat pouze na svoji pracovnu a do téhle vstoupíš pouze tehdy, když ti to dovolím. Totéž samozřejmě platí pro vycházky na pláž. Do zahrady si choď podle libosti …“ Ta jako součást paláce byla obehnána vysokou zdí. Nebylo z ní úniku. „ … co tě čeká v případě, že neposlechneš, sis už udělala hrubou představu …“ Mýlil se. Má představa už byla velmi konkrétní. „ … a co se týče tvého zvyku posílat dopisy do Doronu, tak od teď mi budeš každý z nich předkládat ke kontrole …“

Pozvolna mi docházelo, že se stávám jeho vězněm. A nejhorší na tom bylo, že jsem neměla ani ponětí, jak z toho ven. Mou jedinou nadějí bylo, aby se o tom nějak dozvěděl bratr. Jenže jak to udělat? Jen klid, děvče! přikázala jsem sama sobě. Musíš ho ukolébat, ať věří, že tě zlomil, že ho posloucháš na slovo … a až poleví ve své ostražitosti, tak se ti určitě podaří nějak se s bratrem spojit. Nebo strýcem.

„ … a abych nezapomněl. Došel jsem k názoru, že je na čase založit rodinu …“ Nikdy! blesklo mi hlavou. To radši umřu, než bych s tebou měla dítě! Zřejmě si všiml, na co myslím, protože se zamračil. Než jsem se nadála, tak stál přímo u mě. Pevně mě uchopil za bradu a přinutil mě, abych se na něj dívala. „A ty mi nebudeš vzdorovat, jasné?“ zasyčel mi zblízka do obličeje. „Dáš mi syna, i kdybych tě kvůli tomu měl přivázat k posteli, vyjádřil jsem se jasně?!“ Přikývla jsem a on mě pustil. Dokonce mě pohladil po tváři. „Jsi stále krásná, Mariko!“ Usmál se na mě. „Ale teď se jdi umýt a vhodně ustrojit. Nechci, aby tady moje žena chodila jako nějaká umouněná cuchta z kuchyně!“

Stiskla jsem zuby. Za to, jak vypadám, můžeš ty! „ … a už se těším, jaký banket uspořádáš na oslavu mého návratu, ženo!“ Jen jsem zamrkala. Snad si nemyslíš, že teď budu něco takového organizovat?! „Měla jsi pravdu! Rád tě představím sousedům a přátelům!“ ujistil mě vřele. „A teď už jdi! Mám ještě spoustu práce!“ Zvedla jsem se z křesla, ale nedokázala jsem odejít. Musela jsem se ho ještě na něco zeptat.
„Proč sis mě vůbec bral?“
„Protože jsi velmi vhodná partie, Mariko! A kdo ví, tohle je tvrdý svět a Doron ještě víc, nemyslíš?“ optal se mě s úsměvem na rtech. Oh, bohové! Pochopila jsem totiž, co mi tím říkal. To nikdy nedopustím … nikdy! I kdybych tě měla zabít!

Kapitola padesát – sedm

Přišel další list od Mariky a já myslel, že mi aspoň trochu zvedne náladu. Nestalo se tak. Sestřička dovedla psát pěkně, když chtěla, ale tohle byly jenom samý žvásty. Stejně jako ty dva předešlý. Jaký si nechala ušít další šaty, jakej jí manžílek dal krásnej novej šperk, jo, tady je obměna! Uspořádala nějakou oslavu či co. Prej se tam sešla fůra urozenejch lidí a všichni ji vobdivovali … To se vopravdu tak změnila nebo jsem si toho před tim jen nevšim? ptal jsem se sám sebe v duchu. Naštvaně jsem to lejstro hodil do krbu.
„Špatný zprávy?“ zeptal se Grund tiše.
„Ani nevim.“ Pokrčil jsem rameny, ale pak jsem si řek, že nemá cenu před nim cokoliv tajit. Je přece jak muj bratr, ne? „Marika se změnila. Hodně moc! Neměl jsem ji do toho zatracenýho Baranu pouštět!“ povzdechnul jsem si smutně.
„Kdybys ji nepustil, nenáviděla by tě!“ To nejspíš jo, ale byla by to vona! Ne tahle holka, posedlá hadrama a těma blejskavejma cetkama! Připadal jsem si, jako bych zradil rodiče. Máma na ně moc nebyla a táta si vo tomhle taky myslel svý.
„Už jsi jí to napsal?“ Grund se na mě tázavě díval.
„Ne.“ zavrtěl jsem hlavou. „Do toho jí nic není.“ Pravdou ovšem bylo, že jsem nevěděl, jak jí to říct. Najednou to byla cizí holka, se kterou jsem neměl nic společnýho. Ten paličák si ale trval na svym.
„Měla by to vědět …“ Vrhnul jsem na něj varovnej pohled, jenže na něj neplatil. „ … byla to přece její švagrová a synovec!“ V klidu dokončil, co začal.
„Nestrkej nos do věcí, do kerejch ti nic není!“ syknul jsem na něj naštvaně.
„Mám pravdu a ty to víš!“ odpověděl mi pevně a já se uklidnil. Grund věděl, jak na mě.
„Jo, napíšu jí to, spokojenej?“ Vstal.
„Jo. A teď se zvedej!“ nařídil mi.
„A proč to jako?“ zajímal jsem se, ale poslušně se hrabal se na nohy. „Už ses tady válel dost dlouho!“ oznámil mi zachmuřeně. „Potřebuješ si rozproudit krev a přivíst na jiný myšlenky!“

Ty jiný myšlenky vobstaral tak, že se ze mě celej zbytek dne pokoušel vymlátit duši. A musim uznat, že se mu to i celkem dařilo. Zařídil mi naražený žebra a věnoval i moc pěknej úder na bradu. Za odměnu jsem mu skoro vyrazil voko a když jsme vodcházeli, tak kráčel hodně toporně. Nejspíš za to mohlo, že jsem ho trefil do citlivejch partií. U večeře jsme pak spolu družně probrali, kde jsme udělali chybu, že nás ten druhej praštil. Brenna nás štědře zásobovala pitivem a já si uvědomil, že Thora je vlastně zatraceně pěkná ženská. Čim víc jsem se na ni díval, tim jsem si tim byl jistější … Grund mě taktně kopnul pod stolem.
„Na to ani nemysli! Cedrik by tě zabil!“ Kdyby se vo tom dozvěděl, tak nejspíš jo, ale já mu to vykládat nehodlal. A předpokládal jsem, že ani Thora ne. Jak se ke mně doneslo, tak byla vynalézavá. Jak v tom, jak k sobě někoho dostat, tak i v tom, co se dělo po tom …
„Risknu to!“ mrknul jsem na něj.
„Tak hodně štěstí, pane!“ popřál mi formálně a já mu poděkoval pokejvnutím hlavy.

Síň byla tichá a nebyla v ní ani noha. Jenom v krbu hořel oheň, jak tady ostatně bejvalo zvykem. Prošel jsem jí a opřel jsem se o futra dveří do kuchyně. Se zájmem jsem se díval na Thoru, jak urputně hněte těsto.
„Máš moc práce, děvče?“ Ohlédla se přes rameno a pousmála se na mě.
„Jak se to vezme! Chlapi budou mít zejtra hlad, ne?“ Vrátila se zase ke svý práci a já se přesunul na lavici naproti ní. Nalil jsem si hrnek horkýho slazenýho čaje a zvolna ho upíjel. „Chceš se se mnou vyspat?“ Málem jsem se zakuckal. Fíha, tak tomuhle řikám přímost.
„A kdyby jo?“ Přejela mě zkoumavym pohledem.
„Řekla bych, že jdeš trochu pozdě! Kdybys přišel tak před rokem, tak bych skákala radostí až do stropu!“ přiznala bez uzardění a uštědřila těstu několik ráznejch políčků.
„A teď už nemáš zájem?“ Hodila těsto do díže, opláchla si ruce a zadívala se na mě. „To jsem přece neřekla, Pavriku!“ Bylo to poprvý, co mě oslovila jménem.
„Ale měl bych tě varovat, děvče! Nejde mi vo nic víc, než jen vo potěšení, rozumíš?“ Zasmála se.
„Jsi pěknej mužskej, pane, ale ani já nemám zájem bejt královnou …“ Ulevilo se mi. Nechtěl jsem další Rondu. „ … teda jako na dýl. Proti tomu bejt tvojí královnou na jednu noc nic nemám!“ dodala a sundala si zástěru, kterou hodila do kouta kuchyně.

Bez okolků jsem si jí přitáh na klín a začal ji líbat. Nijak se nebránila ani nevzpouzela. Její jazyk se ovíjel kolem toho mýho v pradávnym tanci a dlaněma hladila moje ramena … Volnou rukou jsem jí zajel pod sukni, abych zjistil, že je stejně vzrušená jako já. Měkce zavzdychala a to bylo na mě prostě moc. Zvednul jsem se i s ní a vysadil ji na stůl. Hbitě jsem si rozvázal šněrování, stoupnul si mezi její doširoka rozevřený stehna a okamžitě se do ní zabořil až po kořen … Miloval jsem ji jak smyslů zbavenej a nijak se nedržel zpátky. Na okamžik mi blesklo hlavou, že se jí zejtra nebude chodit ani sedět moc pohodlně, ale pak jsem se na to vykašlal. Soudě podle jejího sténání si s tim ani vona sama nedělala hlavu, tak proč bych měl já, ne?