Krajkoví sněhosvětských holubic

Halím se do hedvábného krajkoví
z pírek sněhosvětských holubic,
snad mi neuletí i to poslední
štěstí, které si nesu v srdci.

Údělem šťastné duše
je (nejen) dojít tou
správnou cestou
mezi trnitými touhami,
ale hlavně se nenechat
svázat velkými slovy
před Soudnými dny,
jako je Návrat z Břehů
či Povstání z Popela...

Každý by měl dojít svému štěstí
v jakékoliv podobě - hlavně
vždy se vztyčenou hlavou.

Protože ten, kdo ji věsí
bezradně mezi ramena,
dopadne jako ten kámen,
který byl hozen po Stvořiteli,
a tak jako Stvořitel
pohledem znetvořil hmotu,
i vám může poničit lidské ego;
zmačkat ho do kousku kamene,
pro který žádná zem nebude nikdy dostatečně měkká...


…tak jako krajkoví sněhosvětských holubic,
jako šimravý pocit štěstí u nohou,
pro který je radost být na světě.