Led a oheň - kniha druhá, kapitola 55

Zahřmělo a vzápětí se i zablesklo. Mrknul jsem na nebe. No, jo, sakra! Pobídnul jsem koně a chlapi udělali totéž.
„Třeba to eště stihnem!“ křiknul jsem na Grunda, ale ten se tvářil skepticky.
„Jo, to určitě! Budem zmoklí jako myši, to ti garantuju!“ odvětil kysele. Dal jsem mu návrh, kterej byl ale neproveditelnej. Jeho vodpověď taky nebyla zrovna nejzdvořilejší …

Konečně se před náma vobjevily hradby. Právě včas! pomyslel jsem si vděčně.
„Votevřít!“ zařval jsem jak na lesy. Začalo lejt, sotva jsme dojeli na nádvoří. „Tak jsme to stihli, ne?“ zazubil jsem se na Grunda, když jsme ve stáji odsedlávali.
„Měl jsi pravdu, Pavriku!“ loupnul po mně vokem, ale pak se zachechtal. „Ale i kdyby ne, tak by to stálo za to, ne?“

Tak v tom měl pravdu. Vyjeli jsme z hradu před tejdnem, abysme zkontrolovali vzdálenější usedlosti. Všechno bylo v cajku a já z toho měl dobrej pocit. Po hodně dlouhý době!

Pamatoval jsem si, jaký potíže jsme mívali se Usgardem, když jsem byl eště kluk. Dokonce nechal unést mámu. Táta s našima ji pak našli a vosvobodili, ale pro ni už bylo pozdě. Nezabili ji, to ne, ale hádám, že ona by byla radši, kdyby jo. Teprve jako dospělej jsem pochopil, co se jí to vlastně stalo … Pamatuju si, jak se mnou mále švihlo, když mi došlo, že jí to neudělali Usgardovi muži, ale jeden z nás. Jmenoval se Šimon … a já mu bezmezně věřil! No, táta taky, tak jsem si aspoň nepřipadal jako blbec sám!

„Uhni, chlape! Tak kde je, sakra? Musim s nim hned mluvit! Copak neumíš mluvit?!“ Vykouknul jsem ze stání. Cedrik skoro třásl stájníkem, kterej se mu pokoušel vodpovídat, ale moc mu to nešlo.
„Tady sem, Cede!“ zavolal jsem na svýho správce. Ten pustil Renka a hnal se rovnou ke mně.
„Musim s tebou mluvit!“ Z jeho vážnýho tónu mi přeběh mráz po zádech. Okamžitě sem byl ve střehu.
„Vo co jde?“ zeptal jsem se bez okolků. Cedrik zavrtěl hlavou.
„Tady ne! Jdem nahoru!“ Doslova mi vyrval kartáč z ruky a hodil ho Grundovi. „Dodělej to za něj!“ nařídil mu suše a mě vůbec nenapadlo se s nim dohadovat. Poslušně jsem ho následoval k sobě a v duchu dumal, čim jsem ho naštval, protože tohle vypadalo, jako že mi hodlá za něco pěkně vod plic vynadat ...

Pečlivě za náma zavřel dveře a ukázal mi, ať si sednu.
„Tak co je?“ ptal jsem se, zatímco jsem si sedal. Dřepnul si naproti mně a zdálo se mi, že neví, jak začít. „No, tak, Cede, vo co de?“ Začal jsem bejt nervózní.
„Ronda …“ Vobrátil jsem voči v sloup.
„Co zas provedla?“ Vod toho maléru to s ní bylo čim dál tim horší. Na mě byla jako vzteklej sršáň a, jak jsem si stačil všimnout, vostatní na tom nebyli vo moc líp. A teď mě napadlo, že Cedrik si nejspíš přišel postěžovat … a měl jsem toho právě akorát! V mžiku jsem se rozhod, že tomu udělám přítrž! Jo, přišli jsme vo dítě, ale to se přece stává, ne? Zvednul jsem se a zamířil ke dveřím …

„Počkej, Pavriku!“ Cedrikův hlas mě ale zastavil. Otočil jsem se k němu a mračil se na něj.
„Hele, už jí mám po krk! Kdyby se takhle chovala vod začátku, tak jsem si ji nebral, to mi teda můžeš věřit …“ Měl jsem vztek sám na sebe, že jsem se takhle blbě nechal chytit! Mlčel a tak divně na mě koukal. „ … třeba ji pár přes zadek srovná a když ne, tak s ní holt budu zacházet stejně jako táta s mojí matkou!“ A nemyslel jsem Annu. Cedrik pomalu zavrtěl hlavou.
„To nebudeš, chlapče.“
„Myslíš, že to nedokážu nebo co?“ zavrčel jsem na něj podrážděně. Tak to se teda po čertech pleteš!
„Našli jsme ji dneska ráno pod Brendarem.“

Jeho slova na mě měla stejnej účinek, jako kdyby mě praštil pěstí.
„Nehoda?“ Napadlo mě jako první, ale sám jsem tomu moc nevěřil. Bylo to sice zrádný místo, jenže Ronda tam nahoře znala každej kámen a nebyla hloupá. Ke kraji by rozhodně nešla …
„Měla na sobě svý nejlepší šaty a koně nechala dole …“ Chvíli trvalo, než mi došel plnej význam toho, co řikal.
„Zabila se.“ pronesl jsem po chvíli bez emocí.
„Podle stop se před tim eště rozběhla.“ Cedrik přikejvnul. Jako ve snu jsem se vrátil ke svýmu křeslu, kam jsem se sesunul. Litoval jsem, že tady není něco ostřejšího.

„Proč to udělala?“ Zadíval jsem se na svýho přítele a rádce v jedný osobě. Tak nějak jsem doufal, že mi vzhledem k svýmu věku vodpoví.
„Jistě to ví jenom vona sama, Pavriku, ale já bych řek, že když se jí narodilo mrtvý děcko, tak ztratila smysl života. A než ho zasejc našla, tak se to rozhodla skončit …“ Zatraceně, to dítě bylo i moje a skákal jsem snad kvůli tomu z hradeb?! Zeptal jsem se ho na to. Pokrčil rameny. „Každej se s tim srovnává po svym, chlapče. Ty ses párkrát podival na dno poháru a pak ses dal do kralování a Ronda …“ odmlčel se, ale mně to bylo jasný.
„Je to moje vina, co?“ zeptal jsem se tiše. Měl jsem s ní trávit víc času, ale měl jsem těch jejích manýrů prostě plný zuby. Cedrik mi položil ruku na rameno a pevně ho stisknul.
„Takhle to nesmíš brát, chlapče! Moh jsi s ní bejt častějc, to sice jo, ale vinu za to neneseš! Bylo to její rozhodnutí a myslim si, že bys s tim stejně nic nenadělal, ani kdybys ji furt držel za ruku!“