Led a oheň - kniha druhá, kapitola 54

Ozval se jasný hlas trubky. Vymrštila jsem se ze židle a vyběhla na chodbu.
„Co se děje?“ vyhrkla jsem na prvního sloužícího, kterého jsem tam potkala. Sklonil hlavu, než mi odpověděl.
„Pán se vrací, má paní!“ sdělil mi s očima upřenýma na podlahu a já si uvědomila, že jsem tenhle signál slyšela už tehdy, když mě sem Brian přivezl.
„A kdy tu bude?“ Doufala jsem, že zdárně předstírám starostlivost spořádané manželky. „Nejsem si jist, má paní! Ale zaslechl jsem, že se jeho loď objevila u Marnoku!“ Tak to mám ještě tak tři hodiny, abych se na něj připravila! blesklo mi hlavou s úlevou. Poděkovala jsem tomu muži a propustila ho, ať si jde po své práci. Opět se mi poklonil a kvapně se vzdálil. Já se naproti tomu vydala do ložnice. Z toaletního pokoje jsem zazvonila na Riku, která se objevila téměř ihned. Napadlo mě, že snad čekala za dveřmi.
„Přejete si, má paní?“ ptala se uctivě. „
Chci se převléknout!“ oznámila jsem jí.
„Ano, má paní!“

Netušila jsem, jak to dělá, ale vždy skvěle odhadla, co chci. Tentokrát mi přinesla šaty ušité z bílé látky. Neměly rukávy, ale na ramenou se spínaly zlatými sponami ve tvaru kruhů, což také byly jejich jediná ozdoby. Tedy kromě širokého hnědého opasku se zlatými tepanými liliemi. Donesla mi také kožené sandály, které se na nohy přivazovaly úzkou tkanicí kolem lýtek. Pak jsem se usadila před zrcadlo a nechala ji, aby mi upravila vlasy. Během půlhodiny vykouzlily její zručné prsty drdol, ze které mi splývalo několik kadeří kolem tváře a na krku. Usmála jsem se na ni.
„Jsi velmi šikovná, Riko!“ Zapýřila se a poklonila se mi. „Nařiď služebným, ať připraví pro manžela lázeň …“ Proč jen se jí v očích mihl ten vyděšený výraz? pomyslela jsem si zaskočeně. „ … a v kuchyni vyřiď, že večeřet budeme v malé jídelně! A také, ať se někdo postará o ostatní z jeho doprovodu! Správce by se jim mohl věnovat!“ dodala jsem, jako by mě to teď napadlo.
„Řeknu mu to, má paní!“ Rika přikývla a nechala mě o samotě.

Počkala jsem, až odejde a tázavě se zadívala na svůj odraz. V duchu jsem si popřála hodně štěstí. Ani na okamžik jsem totiž nepochybovala o tom, že se mu Orwel nezapomene zmínit o tom, jak mě přistihl v jeho pracovně. A bylo mi jasné, jak to vylíčí. Od toho dne jsem měla dojem, že mě nechává sledovat. Několikrát jsem zahlédla i jeho osobně a pohled, který na mě vrhal, když si myslel, že se nedívám, mi naháněl husí kůži. Neměla bych se právě proto těšit na Brianův návrat? ptala jsem se sama sebe. Ne, odpovídala jsem si pokaždé. Protože jsem využila jeho nepřítomnosti a v mezích možností jsem si prohlédla znovu svůj nový domov. A tentokrát jsem se dívala jinýma očima. Co jsem zjistila, mě docela vyděsilo, ale já si říkala, že se určitě musím mýlit. Že to všechno musí mít nějaké zcela prosté vysvětlení …

Čekala jsem na svého muže na nádvoří, jak se slušelo. Přijel v čele svých mužů na svém statném bělouši. Seskočil a uzdu hodil štolbovi.
„Vítám tě doma!“ usmála jsem se na něj. Přistoupil ke mně a políbil mě přímo na ústa.
„Ať se služebné postarají o mé hosty!“ S tím jsem počítala, takže jsem mu mohla okamžitě odpovědět.
„Vše už je zařízené, můj pane!“
„Potěšila jsi mě, ženo!“ Opět mě políbil a pak se obrátil k mužům, kteří stáli za ním. „Slyšeli jste paní!“

Naši soukromou večeři jsem nechala podávat hned, jakmile mi Irena oznámila, že pán je hotov. Ještě jsem zkoumavě přelétla stůl, zda je tam vše potřebné. To poslední, co jsem potřebovala, bylo nějaké pochybení. Dneska tedy určitě ne! Vše se zdálo být na svém místě. Otevřely se dveře a do jídelny vstoupil Brian. Zatajila jsem dech. Vypadal úchvatně! Pokorně jsem sklonila hlavu, jak si žádal dobrý mrav.
„Jsem navýsost spokojen, Mariko!“ Přistoupil ke mně, vzal mě za ruku, galantně ji políbil a nakonec mě usadil ke stolu.
„Děkuji ti!“ špitla jsem s hranými rozpaky a pokynula Ireně, aby donesly jídlo.

„Jsem ráda, že jsi doma, drahý!“ Usmívala jsem se na něj a upírala na něj vroucí pohled.
„Já také, ženo!“ Pozvedl svoji číši a připil mi.
„Zůstaneš zde nebo budeš muset opět odjet?“ Podezíravě se zamračil a já si za ten hloupý dotaz okamžitě náležitě vynadala. „Ptám se proto, že bych chtěla na oslavu tvého návratu uspořádat banket …“ Tohle slovo mě naučila švagrová. V Doronu se tomu prostě říkalo oslava, ale tady se to nazývalo takto. „ … nic velkého, Briane!“ ujišťovala jsem ho rychle. „Ale mohli bychom pozvat naše sousedy … Stejně bych je měla poznat, ne? A tohle je skvělá příležitost …“ Měl větší trpělivost, než jsem čekala, ale po chvíli mu přece jen došla.
„Dobře, dobře …“ přerušil mě se smíchem a rezignovaně zvedl ruku. „Udělej to, jak chceš!“

Po jídle mě pozval na procházku po pláži. Zavěsila jsem se do něj a zvolna jsme kráčeli bok po boku. Tyhle botky byly mnohem vhodnější než ty s podpatkem, které jsem si na vycházku s ním vzala minule …
„Tak povídej, ženo!“ vyzval mě znenadání.
„A co bys chtěl slyšet?“ Tvářila jsem se zaskočeně, ale ve skutečnosti jsem na tuto otázku čekala od okamžiku, kdy vešel do jídelny.
„Co se tu dělo, když jsem byl pryč?“ Nadechla jsem se a bez váhání mu vysypala všechno. Hlavně to, jak jsem si do jeho pracovny šla pro lahvičku inkoustu …

Naslouchal mi bez přerušování a když jsem skončila, tak nepatrně pokýval hlavou.
„A kdy mi řekneš, jak se ti líbilo, co jsi našla v mém stole?“ Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
„Ve tvém stole?“ zopakovala jsem zaraženě.
„Ano, v té horní zásuvce.“ upřesnil a mně bylo jasné, že můj dokonalý plán je v troskách. „Myslela jsi snad, že když mi zabráníš mluvit s Orwelem, tak nezjistím, že ses mi hrabala ve věcech?“

Tak naivní jsem nebyla, ale spoléhala jsem na to, že když mu řeknu, že jsem byla u něj v kanceláři, tak až mu to bude Orwel hlásit, tak ho nenechá domluvit s tím, že o tom už ví. No, zřejmě jsem se mýlila …

„Tak jak to je, Mariko?“ Brian se dožadoval odpovědi.
„Jak jsi se o tom dozvěděl?“ optala jsem se ho místo toho, protože mi bylo jasné, že už to předstíranou pokorou nezachráním.
„Nejen v Doronu posíláte vzkazy!“ Jak jsem jenom mohla být tak hloupá? ptala jsem se sama sebe nevěřícně. „Tak mluv!“ Sykla jsem, protože mi bolestivě sevřel předloktí. „A pěkně rychle nebo přestanu být tak milý!“