Led a oheň - kniha druhá, kapitola 53

Stál jsem u její postele a zhrozeně si prohlížel její strhanou tvář. Vlasy měla slepené potem a přerývavě dýchala.
„Jak je na tom?“ zeptal jsem se tiše Dary, která stála na druhý straně lůžka. Pokrčila rameny.
„Žije, to ti musí stačit!“ odvětila rezolutně.
„A dítě?“ Podívala se na mě.
„Byl to chlapec, ale neměl šanci.“ odpověděla mi smutně.
„Jo, já vim, jen jsem chtěl vědět …“ Radši jsem zmlknul, protože mi ňák začal selhávat hlas. Chlapec … mohl jsem mít syna!
„Takovej už je život, chlapče!“ Dara mě k mýmu údivu pohladila po rameni. „Ronda je eště mladá a ty taky! Budete mít další děti, neboj!“ Snažila se mě potěšit, ale já potřás hlavou. Nedoved jsem si představit, že bych timhle měl projít znova. Beze slova jsem se sebral a vodešel.

„Přidáš se k nám, Pavriku?“ houknul na mě Grund z arény.
„Jo!“ procedil jsem skrz zuby a shodil ze sebe kožich. Cedrik mi hodil meč a já se s nim bez váhání rozehnal po svým nejlepšim příteli. Ten hbitě uskočil, ale pak se zapřel a dal se do mě. Řezal do mě jak do pytle s obilim a já mu to vracel, jak se dalo. Mydlil jsem ho hlava nehlava a bušil do něj jak zjednanej …

S úlevou jsem ze sebe sundal halenu a vopláchnul se. Pak jsem se převlík do čistý tuniky a sešel do síně na jídlo. Chlapi byli dneska ňák zamlklý a já jim byl vděčnej. Ládoval jsem se beze slova a stejně tiše jsem pil pivo, kterym mě štědře zásobovala Brenna. A prokládal ho panákama režný, abych aspoň na chvíli zapomněl …

Blížila se půlnoc a já se zvednul, abych se vodsunul do pelechu. Nohy mě moc neposlouchaly, ale po jistejch potížích jsem je přesvědčil ke spolupráci, a vyklusal po schodech nahoru. Cestou jsem míjel Rondin pokoj a procítěně zaklel. Zatraceně! Proč se tohle stalo zrovna mně?! Co jsem komu proved? ptal jsem se sám sebe, ale odpovědi jsem se nedočkal.

Ráno jsem se probudil s hlavou jako střep. Jo, takhle mizerně jsem se naposled cejtil po Maričině svatbě. Vyhrabal jsem se z postele. Hodil na sebe voblečení a šel jsem ven. Musel jsem si pročistit hlavu. Ve stáji jsem si osedlal koně a hvízdnul na Warka. Miloval tyhle vyjížďky a já ho sebou taky rád bral.
„Hej, chlape! Chceš společnost?“ Grund se vobjevil ve dveřích.
„Ne!“ vodseknul jsem mu. „Chci bejt sám!“ Přikejvnul, jako že rozumí, ale moc nadšeně se netvářil.
„Tak aspoň dávej bacha!“ nabádal mě starostlivě.
„Jo, budu vopatrnej!“ slíbil jsem mu, když jsem se vyhoupnul do sedla.
„A kam jedeš?“ Stál mi v cestě a mně bylo jasný, že neuhne, dokud mu to neřeknu.
„Kam asi, co myslíš?!“ syknul jsem na něj podrážděně. Pochopil to vokamžitě.
„Jasně, vobleva nehrozí, tak by to mělo bejt bez problémů!“

Vrátil jsem se až druhej den ráno. Hodil jsem uzdu stájníkovi a šel rovnou do síně. Sednul jsem si ke stolu a hnědovláska mi hbitě donesla jídlo. Zakousnul jsem se do krajíce chleba.
„Je dobrej!“ řek jsem jí a vona se na mě potěšeně usmála. Pak ale odběhla po svejch a já zamyšleně žvejkal.
„Tak jak je, chlape?“ Grund si dřepnul naproti mně a zamyšleně mě pozoroval.
„Jde to! Ale je to sakra nespravedlivý!“ dodal jsem vztekle a praštil pěstí do stolu.
„Von taky nikdo netvrdil, že život je spravedlivej, ne?“ pronesl filozoficky.

Zaklepal jsem na dveře. Nic. Zamračeně jsem se podíval na Daru. „Nevodešla?“ Stará ranhojička mi věnovala pohled, jako kdybych přišel vo rozum.
„Ne, ale není jí teď zrovna nejlíp!“ Otevřela dveře a pokynem mě poslala dál. Ronda ležela v posteli, v obličeji byla bledá jako čerstvě napadanej sníh.
„Nechoď sem!“ poprosila mě a odvrátila hlavu, abych jí neviděl do obličeje.
„Tak na to zapomeň, ženo!“ zavrtěl jsem hlavou a usadil se na vokraj jejího lůžka. Vzal jsem ji za ruku, ale vytrhla se mi.
„Nech mě bejt!“ Zněla prázdně a tak zoufale, až se mi svíralo srdce.
„Nenechám, Rondo! Byl to i muj syn …“ Obrátila se ke mně a z očí jí vyšlehly blesky.
„Řekni mi, jak dlouho jsi ho nosil pod srdcem? Ty jsi cítil, jak se hýbe? Tys strávil ty nekonečný hodiny v bolestech, aby ti pak řekli, že se narodil mrtvej?! Tys viděl, jak ho balej do prostěradla a vodnášej pryč? Co z toho jsi udělal ty?!“ Pak se rozvzlykala a já nevěděl, co dělat. Natáhnul jsem k ní ruku, abych ji pohladil, ale uhnula přede mnou, jako by se mě štítila. „Vypadni odsuď, slyšíš? Nech mě samotnou! Copak mě neslyšíš?! Jdi pryč! Hned teď …“

Ten její řev přivolal Daru, která na mě kejvala, ať radši jdu. Tak jsem šel a nechal ji tam s hystericky ječící Rondou …