Led a oheň - kniha druhá, kapitola 52

Tohle se musí stát zrovna teď! Podrážděně jsem se zvedla z křesla a vydala se do Brianovy pracovny. Bez okolků jsem přešla k jeho stolu a zkoumavě si prohlížela věci, které měl na něm. Několik svitků, které očividně čekaly na manželův návrat, umně tepaný zlacený kalamář s několika bělostnými brky na psaní … jenže to, co jsem hledala, tam nebylo. Otevřela jsem vrchní zásuvku a zadržela dech. Bylo tam několik listin opatřených pečetěmi. Některé jsem znala, jako třeba tu strýcovu, ale o jiných jsem neměla ani ponětí, komu by mohly patřit. Úplně vzadu byla menší okovaná truhlička. Nechápala jsem, proč ji má právě tady. Vzala jsem ji do ruky, byla dost těžká a navíc se v ní cosi přesýpalo … Zaváhala jsem, ale pak zvítězila zvědavost, a otevřela jsem ji …

„Hledáte tu snad něco, má paní?“ Netuším, jak jsem to dokázala, ale klidně jsem vrátila tu truhličku na místo, a zavřela ten šuplík. Pak jsem se otočila k Orwelovi čelem.
„Lahvičku inkoustu, správce! Došel mi a nutně potřebuji dokončit dopis pro bratra!“ ozřejmila jsem mu věcně, ale srdce mi málem vyskočilo z hrudi, jak prudce mi bušilo.
„Postarám se o to, má paní! Nechám vám ji poslat!“ přislíbil mi uctivě a poklonil se mi. Byla to jasná pobídka, abych odtud vypadla. Tak to ani náhodou!

„Co je to za svitky?“ zeptala jsem se zvědavě a ukázala na Brianův stůl.
„Jen samé nepodstatné věci, má paní!“ odvětil Orwel a galantně mi otevřel dveře. Ignorovala jsem ho.
„A není jich nějak příliš?“ otázala jsem se kousavě. Jeden z nich jsem vzala do ruky a rozvinula ho. Než jsem ale stihla přečíst první řádek, tak mi ho Orwel vytrhl. Taková hrubost!
„To je záležitost pána Briana, má paní, nikoliv vaše!“ usadil mě jako malou holku, zatímco ho svinoval.
„Jsem jeho žena a pokud tu není, tak tady rozkazuji já, správce!“ Opřela jsem se o své postavení, ale nevypadal, že by to na něj udělalo nějaký dojem. Přepečlivě vrátil list na původní místo.
„Jak jsem již řekl, má paní, tohle není vaše záležitost! Starejte se o domácnost a služebné, ale do těchto věcí se nepleťte!“ Vytřeštila jsem na něj oči.
„Co si to dovoluješ?! Takovou drzost ti nebudu trpět!“ Bez zájmu pokrčil rameny.
„Upozorňuji vás, že jednám dle příkazů svého pána! A nyní opusťte tuto pracovnu, má paní! Nebo mám povolat stráže a nechat vás odtud vyvést?“ Několik vteřin jsem na něj koukala s otevřenou pusou. „Tak jak se rozhodnete, má paní?“ Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Chtěla jsem ho poslat ke všem čertům, ale bylo mi jasné, že tenhle boj bych prohrála. Jestli má rozkazy přímo od Briana … Beze slova jsem se otočila a odešla.

Zbytek dne uběhl už bez událostí. Do své pracovny jsem se už nevrátila a hospodyni jsem vzkázala, že na ni dnes nebudu mít čas. Místo toho jsem si vyšla na pláž. Sedla jsem si do písku, přitáhla kolena pod bradu a dívala se na mořskou hladinu. Je taková … uklidňující ale zároveň hrozivá! napadlo mě to poprvé od chvíle, co jsem sem přijela. A po pravdě zvuk vln narážejících na pobřeží mi najednou naháněl strach. Vstala jsem, oprášila si oděv a vrátila se zpátky do paláce. Večeři jsem si nechala přinést do ložnice, protože jsem neměla náladu vidět se dneska s někým dalším. Ani nevím, co mi vlastně donesli. Pak jsem si povolala Riku, aby mi pomohla připravit se na noc. Vlastně jsem to původně ani nechtěla, ale pak jsem si to rozmyslela …

„Budete si ještě něco přát, má paní?“ Rika odložila kartáč na stolek a opatrně mi rozprostřela vlasy po zádech. „Mám vám donést pohár toho růžového vína, které vám tak chutná?“
„Ne, chci se tě na něco zeptat!“
„Ano, má paní.“ hlesla poslušně, ale viděla jsem na ní, že by nejraději byla co nejdál odsud. „Co přesně dělá můj manžel?“ Zbledla a vyděšeně na upírala oči.
„To já přeci nevím, má paní! Opravdu!“ dušovala se, ale já jí nevěřila.
„Nech toho!“ okřikla jsem ji přísně. „Jestli mi nechceš odpovědět, tak mi alespoň nelži!“ požádala jsem ji chladně, ale už mnohem klidněji.
„Odpusťte, má paní, ale já o tom opravdu moc nevím.“ špitla ustrašeně. „Dosáhl velmi vysokého postavení, má velkou moc a zodpovědnost. K tomu samozřejmě i náležité bohatství, má paní.“ Tohle jsem věděla i bez ní. A kdyby ne, tak ta truhlička, kterou jsem našla v Brianově stole, by mi to řekla sama o sobě. Byla totiž až po okraj plná drahým kamenů …
„To je mi známo, Riko!“ sdělila jsem jí odměřeně a gestem ji poslala pryč. Poslušně šla, ale u dveří se váhavě zastavila.
„Paní, mohu si dovolit vám něco poradit?“ Udiveně jsem na ni pohlédla.
„Mluv!“ vyzvala jsem ji po chvíli ticha.
„Nestarejte se o věci, do kterých vám nic není! Jestli toho nenecháte, tak to s vámi špatně skončí, má paní …“ mluvila tiše, ale o to naléhavěji.
„Vyhrožuješ mi snad?“ vydechla jsem šokovaně.
„To bych si nikdy nedovolila, má paní! Vím, kde je mé místo! Jen se vás snažím varovat.“ Polkla jsem.
„Co tím chceš říct?“ Smutně se usmála.
„Jsou mnohem horší věci, než dostat výprask od svého manžela, má paní!“ Zahanbeně uhnula pohledem. Cítila jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech.
„Jako třeba co?“ vypravila jsem ze sebe se staženým hrdlem.
„Neptejte se, má paní!“ povzdechla si ztrápeně. „Víc vám říct nemůžu, ale věřte mi, prosím vás! Nepleťte se do toho! Jestli pána Briana rozhněváte, tak vás před jeho hněvem nic neochrání!“ Na to se mi poklonila a doslova utekla z mé převlékárny.