CIHLA

Napsala rtěnkou na cihlu :

MILUJI TĚ

neuměle jak slepeckou holí.

Pak praštila mne s ní po hlavě,

abych prý věděl, jak to bolí !

Ach, lásko moje ! Jak bolavě

i mne láska k tobě stojí !

Tak to vždy chodí s láskou !

Jsme oba vypláceni

její pomlázkou. . .

Čeká nás ale Zmrtvýchvstání.



ŘEKNĚTE

Řekněte sami, s úsměvem či mrakem na tváři,
jaký je nejkrásnější sen v lidském snáři ?
Ach, vždyť to víte ! Prožít opravdovou lásku,
netahat ji jak dítě hračku na provázku.

Prostě tu nejkrásnější báseň také žíti.
Zmlknou v ní všechny metafory, rýmů stíny.
Láska je největší z Božích darů,
jen ve své nevědomosti se vydává zmaru.

Prochází útesy, úskalím, strží.
Láska se jak klíště člověka drží.
Až když ji ztrácí, poznává, jak byla vzácná,
čistá jak lilie, jak hvězda jasná.

Stříbrná měsíční noci nad tmavými lesy,
jak Večernice i Jitřenka na obloze kdesi,
jsi pro všechny ženy planeta Venuše.
Kdo jiný člověče vidí ti do duše ?

Je jenom Jeden, neznámý Duch Vesmíru,
a jiskra z Něho uvnitř tebe je tvůj Bůh,
odštěpek Boha k podobě Jeho, tvůj duch.