Led a oheň - kniha druhá, kapitola 51

Grund se na mě culil a podával mi svitek.
„Eště, že ty holubi jsou tak spolehlivý!“ sdělil mi se spokojenym pokývnutím.
„Jo, taky sem rád!“ odvětil jsem mu na půl huby a skoro mu vytrh ten dopis. A hned jsem nedočkavě strhnul stužku, kterou to bylo převázaný.
„Jo, rodina je hezká věc!“ okomentoval Grund moje počínání a nechal mě bejt. Bylo mi hloupý číst to tady všem na vočích a zalez jsem si do svý pracovny.

Můj milovaný Pavriku!
Moc mě mrzí, že jsem nemohla přijet na tvoji svatbu s Rondou …

Už se mi za to vomlouvala několikrát, ale zřejmě ji to eště pořád trápilo! Zajímalo by mě, jestli někdy napíšeš dopis, kterej nebudu začínat zrovna timhle!

… ale byli jsme v Baranu teprve krátce a Brian nechtěl zase odjíždět …

I když se mi to nelíbilo, tak jsem svýho švagra chápal.

… ale slibuji ti, že přijedu, jakmile to půjde …

Dušovala se, jako ostatně vždycky, ale já vo tom docela pochyboval. Na Brianově místě bych zrovna nebyl nadšenej, kdyby mi žena hodlala někam vodjet! Byť by to byla její vlastní rodina! A navíc eště tak daleko.

… palác je krásný a Brianovi lidé jsou ke mně milí …

Zamračil jsem se. Z neznámýho důvodu se mi na tom něco nelíbilo.

… a moře je nádherné! Představ si, že z ložnice máme výhled přímo na pobřeží a ráno nás probouzejí vlny, jak naráží na pláž …

Usmál jsem se. Tahle voda Marice učarovala už, když jsme byli u Morgana a Anety. Tak se ti konečně splnil sen, co?

… mám svoji vlastní komornou a je to šikovná holka. Jmenuje se Rika a umí účesy, které ti vyrazí dech …

Tohle mě překvapilo. Myslel jsem, že na tyhle parády není, ale asi jsem se splet. Koneckonců, je to přece jen ženská, ne?

… budu už končit, protože už mi dochází papír …

Jo, tohle byla nevýhoda. Ptáci byli malí a na nějaký sáhodlouhý letopisy se nehodili. Ale na krátký vzkazy byli skoro dokonalí.

… mám tě moc ráda, Pavriku, a tobě i Rondě přeji hodně štěstí a aby vás potkalo jen to dobré! S láskou, tvoje sestra Marika

Odložil jsem její dopis a loknul si piva, který mi sem donesla Thora. Prej že královna posílá. Jo, na chování svojí ženy jsem si nemoh stěžovat ani v tom nejmenšim. Pozorně se vo mně starala, ale stejně se mi vobčas zastesklo po starejch časech, kdy jsem skoro musel u Brenny v kuchyni škemrat, aby mi dala něco k jídlo, když sem se vrátil pozdě z venku …

Ze vzpomínek mě vytrhlo zaklepání na dveře.
„Jo?“ Jen stěží jsem potlačil zaklení, který se mi dralo na rty, když se objevila Dara. A tvářila se tak, že jsem okamžitě začal čuchat malér. „Co je to tentokrát?“ zeptal jsem se jen, aby řeč nestála, protože mi bylo jasný, s kým tahle její návštěva souvisí. Určitě mi sem nepřišla říct, že si někdo z chlapů udělal bolísku, ne?
„Už to začalo, ale …“ Říkala eště něco, jenže já ji nevnímal …

Začalo to! Budu mít dceru nebo syna! Najednou jsem se toho nemoh dočkat. Nedokázal jsem sedět a tak jsem začal přecházet po pokoji. Už jsem se viděl, jak kluka učim jezdit na koni! A holku zacházet s dýkou, aby se uměla bránit! Jo, budou to hezký časy! Pak mě ale upoutal Dařin ponurej tón.

„Co se děje?!“ zeptal jsem se jí podezřívavě.
„Vždyť jsem ti to právě řekla!“ Jo, to nejspíš jo, ale já vůbec netušil, co to bylo. „Eště je moc brzo, chápeš?“ Ne, nechápal jsem.
„Jak to moc brzo?“ Co jsem si pamatoval, tak klisna vždycky poznala, kdy je ten správnej čas.
„To robátko bude eště moc malý ..“ vysvětlovala mi, jako bych byl tupej. No, možná jsem i byl.
„A Ronda?“ Cejtil jsem, jak mi ledová ruka sevřela srdce, a v mysli se mi mihnul obrázek tý chatrče a na posteli jsem viděl tu polomrtvou ženu …
„To se zatim nedá říct, chlapče! Může to bejt dobrý, ale taky nemusí!“ Zaťal jsem pěsti.
„Přesnějc mi to říct nemůžeš?!“ vyjel jsem na ni vostře. Zavrtěla hlavou.
„Ne, Pavriku, nemůžu. A nikdo nemůže!“ Mluvila klidně, ale něčím mi připomínala sestru. A pak mě napad spásnej nápad.
„Dej jí něco, ať se to zastaví!“ Podívala se na mě, jako bych byl blázen.
„Tohle si řídí matka příroda, chlapče! Já jí můžu jenom trochu pomoct, ale zvrátit její oumysly nedokážu! A nejni na světě člověka, co by to dokázal!“