Led a oheň - kniha druhá, kapitola 50

Stála jsem vedle svého manžela na hradbách a spolu s ním sledovala, jak naši hosté odjíždějí. Konečně! blesklo mi hlavou. Bezděky jsem vsunula svoji ruku do jeho dlaně a trochu ji stiskla.
„Nevadí ti, že odjíždějí?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne. Sestra mě svým chováním notně zklamala, tak doufám, že ji pár měsíců neuvidím.“ Od oné roztržky se k ní choval značně rezervovaně, až bych řekla že chladně a odmítavě. Ta si samozřejmě hned stěžovala jejich matce a tak se pak pokoušela přinutit Briana, aby se s ní smířil. Což on ovšem odmítl. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo.
„To všechno jen kvůli mně?“ K mému zklamání potřásl hlavou.
„Nikoliv, Mariko! Mám rád svoji matku, ale uznávám, že v Luciannině výchově pochybila. Rozmazlila ji a to nepřinese nic dobrého. Její budoucí choť s ní bude mít plné ruce práce a sestru to bude hodně bolet.“ Tvrdost, se kterou ta slova pronášel, mě docela vylekala. Jestli jsem mu dobře rozuměla, tak mluvil o jejím bití, jako by to bylo něco zcela normálního a naprosto nevyhnutelného.
„To myslíš vážně?“ vydechla jsem šokovaně.
„Naprosto, ženo!“ Nabídl mi rámě a já se do něj zavěsila. Pomalu jsme scházeli po schodech do paláce.

Na nádvoří se zastavil a zadíval se mi do očí.
„Musím na pár dní odjet!“ oznámil mi věcně a já sebou trhla.
„A kam?“
„To tě nemusí zajímat, ženo!“ odvětil mi studeně. „Podstatné pro tebe je, že se vrátím až příští týden. Do té doby mi za všechno tady ručíš ty, vyjádřil jsem se jasně?“ Jeho pohled byl chladný a přísný. Zklamání, které jsem cítila, bylo nepopsatelné. Myslela jsem, že spolu budeme konečně sami … Zřejmě to vycítil a jemně mě pohladil po tváři.
„Nemrač se, ženo! Budeme mít na sebe ještě spoustu času!“ ujistil mě téměř vesele.
„To já vím, ale stejně mi budeš chybět!“ přiznala jsem rozpačitě.
„Ty mně také, ale nedá se nic dělat! Postarej se, ať tady všechno běží hladce!“ Našpulila jsem rty.
„Proč mi to pořád připomínáš?“ V očích se mu zablesklo.
„Nepokoušej mě, Mariko! Věřím ti, ale obávám se, že se k mému personálu stále chováš až příliš shovívavě!“ Zatnula jsem zuby.
„Nemyslím si, že by přísné tresty byly tím správným prostředkem …“

V tomhle jsme se rozcházeli. Od služebných jsem se dovídala o tom, jak se zde řeší i ten nejmenší prohřešek či neúmyslné pochybení. Vždy dostaly výprask, který se lišil jen počtem ran. Jen z té představy mě mrazilo v zádech. Když jsem se dívala do Brianova obličeje, tak jsem nemohla uvěřit, že by něco takového nařizoval on. Jistě, musela to být práce toho jeho správce, Orwela. Setkala jsem se s ním již několikrát a nemohla jsem se zbavit pocitu, že v sobě má něco nedobrého. Podbízivost, se kterou se ke mně choval, se mi ani trochu nezamlouvala.

„Dělej, jak myslíš, Mariko, ale nezapomeň, co jsem ti řekl!“ pronesl Brian jako by mimochodem. Byla jsem si jistá, že právě tohle hodně dlouho nezapomenu, pokud vůbec někdy!
„Vedu to v patrnosti!“ odsekla jsem mu podrážděně. Jak by taky ne! Vždyť komu by se líbilo, kdyby mu takhle nepokrytě někdo vyhrožoval? Brian se pousmál, ale jeho oči zůstaly chladné.
„To jsem rád, Mariko! Posledně jsem z toho žádnou radost neměl, to mi můžeš věřit …“ odmlčel se a upřeně se zadíval kamsi za mě. Bezděky jsem se otočila a zatajila dech. Mimo doslech tam stáli čtyři muži a ani jeden z nich na mě nepůsobil důvěryhodně. Jen jsem nedovedla říct proč. Ani vzhledem ani oblečením se nijak nelišili od Brianových lidí, se kterými jsem se setkávala. Přesto jsem z nich neměla dobrý pocit …
„Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.
„Musím jít, ženo!“ Aniž by mi sdělil cokoliv bližšího, tak mě tam nechal stát, a vydal se k těm neznámým …

Zaraženě jsem sledovala, jak se k nim připojil. Ti ho pozdravili a společně opustili nádvoří. Netušila jsem proč ani kam. Bála jsem se o Briana, ale zároveň mě hnětlo, že má přede mnou tajnosti! Copak nejsme manželé?! pomyslela jsem si naštvaně. V duchu jsem si slíbila, že si s ním o tom promluvím. Cosi mi však říkalo, že ho tím nepotěším …

„A jak jsme na tom s moukou?“ zeptala jsem se Adély.
„Máme jí spoustu, paní!“ odvětila s očima upřenýma na desku mého stolu. V duchu jsem si povzdechla.
„Můžeš se na mě aspoň dívat, když se mnou mluvíš?“ vyjela jsem na ni otráveně.
„Ale to se nesluší …“ vyděšeně ke mně vzhlédla. „Odpusťte, paní! Takhle jsem to nemyslela!“ omlouvala se zkroušeně. Mávla jsem nad tím rukou.
„Copak mě ještě neznáš?“ Mlčela a neodvažovala se na mě podívat.
„Můžeš jít!“ řekla jsem nakonec, protože jsem se s ní nechtěla dohadovat.
„Jak poroučíte, paní!“ hlesla s úlevou a kvapně opustila moji pracovnu.

Její chování mě mrzelo o to víc, že jsem ji měla ráda. Líbila se mi a já si myslela, že by mohla být mojí důvěrnicí jako bývala Brenna doma … Stále ještě jsem myslela na Doron jako na svůj domov a tady v Baranu jsem si připadala tak trochu jako na návštěvě. Baranští se ke mně chovali uctivě, ale nikdo z nich se mi neodvažoval pohlédnout do tváře, když se mou mluvil. Sama sebe jsem se už mockrát ptala, proč tomu tak je, ale nedokázala jsem na to přijít. Copak jsem jim nějak ublížila? Nebo to mělo co do činění s tou pevnou rukou mého manžela? Přišlo mi, že se tady všichni něčeho obávají … Ale čeho?