Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 48 a 49

Seděli jsme v jídelně, kterou osvětlovaly svíce zasazené ve zlacených svícnech. Na stole byly naservírovány mořské ryby na nejrůznější způsoby a k nim se podávaly tenounké placičky. K pití jsem po poradě s Adélou nechala donést lehounké bílé víno pro dámy a trochu těžší pro pány. Berthold z Gorfu se napil ze svého poháru a uznale pokýval hlavou.
„Máš vskutku velmi dobré víno, Briane!“
„Děkuji, otče! Nechávám si ho dovážet až z Amranu!“ Paní Leona naproti tomu podotkla, že ta pečená ryba je na její vkus příliš vysušená. Nijak jsem to nekomentovala, protože už jsem si zvykla, že neustále něco kritizuje. Lucianna se ušklíbla a prohlásila, že se není čemu divit, a významně se zadívala na mě. „Co tím naznačuješ, sestro?“ K mému údivu se ozval Brian.
„Nic, bratře!“ odvětila Lucianna nevinně a věnovala mu zářivý úsměv, kterým se ale nenechal zmýlit. Pomalu odložil příbor a otřel si ústa ubrouskem.
„Lucianno, Marika je moje žena, pokud ti toto uniklo! Na tvém místě bych mlčel nebo ještě lépe se pokoušel od ní aspoň něco pochytit, abys jednou byla svému choti k něčemu …“

S rostoucím úžasem jsem mu naslouchala a měla pocit, že se mi to jen zdá. Po té nedávné zkušenosti s ním by mě ani nenapadlo, že mě bude hájit a navíc proti své vlastní sestře! Nedovedla jsem si to vysvětlit …

„Briane, není důvodu, abys takto hovořil se svojí sestrou!“ napomenula ho paní Leona, ale dostalo se jí za to jeho ledového pohledu.
„Lucianna je ještě dítě, které se nesetkalo s realitou, a já si nepřeji, aby se jakkoliv otírala o moji ženu! A totéž bych ocenil i od vás, paní!“ požádal ji formálně a já jen zalapala po dechu. To je neskutečné! Soudě podle tíživého ticha, které se po jeho slovech rozhostilo kolem stolu, jsem nebyla jediná, kdo měl potíže tomu uvěřit. Nakonec promluvil můj tchán.
„Neměl bys zapomínat, s kým hovoříš, synu!“ Neušel mi důraz, který dal na to poslední slovo. Brian se ale ani tentokrát nenechal zastrašit a podíval se mu upřeně do tváře.
„Jsem si dokonale vědom, s kým hovořím, otče!“ odpověděl klidně. „Ale vy si zase na oplátku uvědomte, v čím domě se nacházíte a čími hosty jste!“ Na to se zvedl a natáhl ke mně ruku. „Pojďme, má drahá!“ Jako ve snách jsem se do něj zavěsila a společně s ním opustila jídelnu.

Manžel mě provedl zahradou a postranní brankou zamířil na písčitou pláž. Jemně jsem se mu vymanila a sundala si střevíčky, protože podpatky se mi už po pár krocích nepříjemně bořily do písku.
„Dovol!“ požádal mě letmo a vzal mi je z ruky. Kráčeli jsme zvolna a já se nemohla nabažit té krásy kolem. Jemná zrníčka písku mně hladila bosá chodidla, hvězdy a měsíc se odrážely v tmavě modré hladině a v uších mi znělo omamné šplouchání vln … Brian najednou zastavil, sejmul si plášť a rozprostřel ho na zem. „Sedneme si, ženo!“ Poslechla jsem ho a on mě objal kolem ramen. Bezděky jsem mu položila hlavu na rameno. Nevím, co to způsobilo, ale úplně jsem zapomněla, že je to ten samý muž, který mi před pár dny dal výprask. Cítila jsem k němu jen vděčnost, že se mě zastal proti své vlastní krvi.

„Děkuji ti!“ zašeptala jsem vděčně.
„Nemáš zač, Mariko! Matka i sestra už to přeháněly!“ Hm, potěšilo by mě, kdyby mně začal ujišťovat, jak jsem skvělá manželka, ale bylo to lepší než nic. Vzal mě za bradu a zadíval se mi upřeně do očí.
„Jsem s tebou spokojen, Mariko! Mám radost, že sis mé ponaučení vzala k srdci!“ Zahanbeně jsem uhnula pohledem. Polohlasně se zasmál. „Ale no tak, Mariko! Nač ten stud? Netvrď mi, že jsi ještě nikdy nedostala!“
„Ne, to ne, ale …“ odmlčela jsem se. Co jsem mu taky měla říct? Že ještě nikdy ne řemenem a zdaleka ne tolik?
„Pavrik míval lehčí ruku?“ zeptal se bez okolků. Přikývla jsem. „Nestrpím, aby na mě moje žena zvyšovala hlas, rozumíš?“ Na to se nedalo nic říct. Když jsem teď o manželově chování uvažovala s chladnou hlavou, tak to nebylo zas tak nepochopitelné, jak jsem se původně domnívala.
„Už se to nestane!“
„Věřím ti, Mariko!“ Políbil mě do vlasů. „Mám pro tebe dárek! Nejsi zvědavá, ženo?“ Dárek? Copak to bude?
„Jistě že ano! Co to je?“ zeptala jsem se ho zvědavě.
„Musíš se tak ptát?“ oplatil mi otázkou a jemně mě položil na záda …

Když jsme se o pár hodin později vraceli zpět do paláce, tak mě znovu bolelo celé tělo, ale tak nějak příjemně. Manžel mě držel kolem pasu a já byla nesmírně šťastná.
„Miluju tě!“ zašeptala jsem vroucně, když jsme procházeli branou. Usmál se na mě.
„To je dobře, Mariko!“ Očekávala jsem, že mi také vyzná lásku, jenže on mlčel. Zklamaně jsem si povzdechla. Brian náhle zastavil a přitáhl si mě do náruče. „Copak sis ještě nevšimla, že dávám přednost činům před slovy?“ Rukama sjel na můj zadeček a pevně mě k sobě přitiskl.
„Ty bys chtěl ještě?“ Od svatby jsme spolu spali už několikrát, ale nikdy to nebylo víckrát po sobě. A navíc, vždyť jsme teprve před chvílí ….
„Dneska mám prostě větší chuť, ženo!“ Vzal mě do náruče a bez okolků zamířil nejkratší cestou do naší ložnice …


Kapitola čtyřicet – devět

„Tos vymyslel moc dobře, chlapče!“ Dara stála jen kousek vopodál a sledovala mě zpod přivřenejch víček.
„Jo, a je klid!“ Cejtil jsem se skvěle. A to jsem, prosim, dokázal, aniž bych se jí byť prstem dotknul!
„Jóó, to zasejc jo!“ Nemohl jsem se zbavit dojmu, že to tak nemyslí.
„Co zas máš?“ zeptal jsem se obezřetně.
„Nemůže se celej den zas jenom povalovat!“ Upřel jsem voči k obloze. Bohové, dejte mi sílu!
„Co po mně teda chceš teď?“ vyjevil jsem se.
„Abys měl rozum, chlapče! Tim, žes ji zavřel v jejim pokoji, ji sice udržíš v klidu, ale bude se jenom trápit a užírat a to jí taky moc neprospěje!“ Na okamžik jsem zavřel voči, abych se uklidnil.
„Takže ji mám pustit, tos mi přišla říct?“ procedil jsem skrz zuby.
„Jsi chytrej, pane! Ale dej jí někoho k ruce, kdo na ni bude dohlížet!“ Beze slova jsem si odepnul od opasku klíč a hodil jí ho.
„Dělej si, co chceš!“

Koukal jsem jak z jara, když jsem o pár hodin později viděl svoji ženu, jak se nese přes nádvoří a v rukou třímá ošatku plnou vajec. Polohlasně jsem zaklel a vyrazil k ní, ale daleko jsem se nedostal. Někdo mi pevně stisknul rameno.
„Nech to bejt, Pavriku!“ Cedrik zavrtěl hlavou.
„Ale vona …“ začal jsem a vztekle jsem shodil jeho ruku.
„Vona co?“ vyjel na mě muj správce. „Jenom se snaží bejt užitečná, to je celý!“ Měl jsem sto chutí ho praštit.
„Copak ti Dara neřekla, vo co tady jde? Ronda nemá rozum …“ Cedrik mě poslouchal a na rtech mu pohrával nepatrnej úsměv. „Co je tady k smíchu?!“ vyjel jsem na něj až zbytečně hlasitě.
„No, že podobný potíže míval Wulfstan s paní Annou … a šel na to stejně blbě jako ty!“ Chechtal se a mně začalo docházet, že manželství nejspíš nejni tak snadný, jak jsem si myslel. A to ani to, který jsem považoval jenom za formální …
„A jak asi na to mám jít?!“ odseknul jsem mu nakvašeně.
„Cheche, na to musíš přijít sám!“ sdělil mi to svý moudro a odpochodoval si po svym. A já se mračil jako čert. Moje žena si mě všimla a váhavě ke mně přistoupila.

„Zlobíš se na mě?“ Povzdechnul jsem si.
„Já ti ani nevim!“ řek jsem jí po pravdě. „Nechci, aby se ti něco stalo …“
„Jenže já nemůžu jenom sedět na zadku a nic nedělat!“ skočila mi do řeči, ale vzápětí si přitiskla ruku na pusu a ustrašeně se na mě zadívala. Zatraceně! Jako bych jí někdy měl za zlý, že na mě vyjela! Muj pocit, jak moc jsem skvělej, byl rázem v háji.
„Jo, ja vim, ale buď vopatrná a dělej jenom to, na co stačíš!“
„Ale vždyť to taky dělám!“ hlesla tiše.
„Jo, rozumim, ale stejně si dávej bacha, jasný?“
„Jak si přeješ, Pavriku!“ Čekal jsem, že odejde, ale vona místo toho rozpačitě přešlapovala na místě.
„Chtělas mi eště něco?“ vybídnul jsem jí, když se k ničemu neměla. Uhnula pohledem.
„Ne, vlastně ne!“ špitla a měla se ke kvapnýmu odchodu. Na muj vkus až moc kvapnýmu! Bez okolků jsem vyrazil za ní a popad ji za rameno. Rázně jsem ji votočil čelem k sobě.
„Tak co je?!“ houknul jsem na ni drsně.
„Au, to bolí!“ vyhrkla plačtivě a pokusila se mi vytrhnout. Jasně, že jsem to nedovolil.
„No tak?!“ udeřil jsem na ni znova. „Sakra, Rondo, nedráždi mě!“
„Já … no … víš … chtěla bych se vidět s našima … už jsem u nich dlouho nebyla … “ Lezlo z ní pomalu a mně se ulevilo. Proč kolem toho tolik nadělá?
„A to je jako celý?“ zeptal jsem se jí, když skončila.
„Jo.“ Pustil jsem ji a zasmál se.
„Nejseš přece muj vězeň!“ Ulevilo se jí.
„Děkuju, Pavriku!“ Dostal jsem pusu na tvář a skoro se rozběhla do hradu.
„Rondo!“ křikl jsem za ní varovně. Poslechla mě a zpomalila. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Ženský a ty jejich zatracený rozmary!

Pozdějc se v mý pracovně objevil Grund a zamračeně mě pozoroval.
„Co je?“ Byl jsem hned ve střehu.
„Tys dovolil královně, aby jela ven?“ Vytřeštil jsem na něj voči.
„Co to meleš?“ Posadil se a pokejval hlavou.
„Tak jsem se nemejlil.“ pronesl spokojeně.
„Grunde!“ Jen tak tak jsem se udržel, abych na něj nezařval, a pokynul mu, ať kouká pokračovat.
„No, vobjevila se u brány a že prej má vod tebe dovolený jet ven …“ Ze mě si nikdo blázny dělat nebude!

„Cos tím chtěla dokázat?!“ zařval jsem na ni, sotva jsem vlítnul do jejího pokoje. Uraženě sebou trhla.
„Proč se rozčiluješ?“ ohradila se dotčeně. „Vždyť jsi mi to sám dovolil …“
„Cože?! Vo tom, že vodjedeš jsme se vůbec nebavili!“ Všimnul jsem si, jak jí začly vlhnout voči.
„Naši žijou asi dvě hodiny na západ odsuď, copak to nevíš?“ zašeptala smutně.
„Ne!“ odseknul jsem jí. Jo, teď, když to řekla, jsem si vybavil, že jsem její rodiče viděl na svatbě, ale tak nějak jsem předpokládal, že žijou v podhradí. Rozhodně jsem netušil, že její rodina nejni zdejší.
„Přece jsem ti to říkala …“ pokračovala plačky. No, dobře, no!
„Tak jo, sakra! Zapomněl jsem to!“ přiznal jsem, aby byl klid. Začala brečet, jako kdyby jí někdo umřel. „Nech toho!“ požádal jsem ji vostřejc, než jsem chtěl, a bylo to eště horší.
„Takže za nima nejspíš nesmim, co?“ vzlykala zhrozeně.
„To jsem přece neřek, ne?“ Okamžitě přestala bulet a upřela na mě nadějnej pohled.
„Kdy?“ Kdyby bylo po mym, tak nikdy!
„Zejtra! Ale vemeš si sebou doprovod a taky vyjedete hned po snídani, ať se stihnete vrátit eště za světla, jasný?!“ Poslušně přikývla.
„Jak si přeješ, Pavriku! A děkuju! Ani nevíš, co to pro mě znamená!“ A než jsem se nadál, tak mi tu svoji vděčnost taky náležitě dala najevo …