Led a oheň - kniha druhá, kapitola 47

Rozlítly se dveře do mý pracovny a k mýmu překvapení dovnitř vpochodovala Dara. Postavila se před muj stůl, dala si ruce v bok a zamračila se na mě. Bezděky jsem se přikrčil. Když byla v ráži, tak si jeden nemoh bejt jistej ničim.
„Aspoň ty bys moh mít rozum, když ho nemá vona!“ Neměl jsem ani ponětí, vo čem to mluví, a taky jsem jí to řek. „Pche! To jste celý vy, chlapi! Pro samý válčení a podobný nesmysly …“ Její tón nenechával nikoho na pochybách, co si vo tom myslí. „ … si nevidíte ani na špičku nosu! Copák sis toho vopravdu nevšim?!“ zahromovala na mě. Vždycky jsem byl hrdej, že umim dát na každou otázku odpověď.
„Ne!“ pronesl jsem krátce a vona nade mnou spráskla ruce.
„Někdy dokážeš bejt stejně zabedněnej jako Wulfstan …“ Usoudil jsem, že už jsem si nechal nadávat dost dlouho, a bouchnul jsem pěstí do stolu. Dara okamžitě ztichla a zadívala se na mě.
„Tak vo koho jde?“
„Šmarjá panno! Vo koho asi?“ vyjekla. „Vo tvojí ženu! Nevim, co jí zasejc přelítlo přes nos, ale dře jak kůň a nenechá si poradit! Koukej s ní fofrem něco udělat, než ublíží sobě nebo tomu bezbrannýmu tvorečkovi, co nosí pod srdcem!“ Optal jsem se jí, jak to mám asi udělat, když jsem jenom její manžel. Odsekla mi, že určitě na něco přijdu, ale ať se ani nevopovažuju na ni vztáhnout ruku.

Vyšel jsem na nádvoří a zkoumavě se rozhlížel kolem. Rondu jsem zahlíd na druhý straně, jak vleče košík s čímsi. Na tu dálku bych to hádal na zeleninu. Okamžitě jsem se k ní vydal a rázně jí ho vytrhnul z rukou. Jen jsem zamrkal, jak je těžkej.
„Copak nemáš rozum, ženská?“ vyjel jsem na ni zhurta.
„Pavriku, tohle přece nic není …“ Bránila se sice statečně, ale bylo na ní vidět, že má docela nahnáno.
„Není?!“ houknul jsem na ni, až se po nás podívali chlapi, co stáli u brány. Nechtěl jsem vzbuzovat zbytečně pozornost, tak jsem ji popadnul za loket a nasměroval do hradu. Kráčel jsem docela rychle, takže Ronda musela takřka běžet.
„Co jsem udělala?“ Chtěla vědět zadýchaně, ale syknul jsem na ni, ať je zticha. V síni jsem dal svůj náklad Brenně, která se tam motala jako na zavolanou. Rondu jsem doslova vyvlek po schodech nahoru a dost razantně ji usadil do křesla před svym stolem. Vopřel jsem se vo jeho hranu a založil si ruce na prsou.

„Můžeš mi říct, vo co se pokoušíš, ženo?“ optal jsem se přísně.
„Nerozumím ti.“ zamumlala a pokusila se najít pohodlnější pozici.
„Tak ty mi nerozumíš?“ pronesl jsem hrozivě. „Neřek jsem ti, že se máš šetřit?“ Připomenul jsem jí jeden z našich první hovorů.
„Ano, to jsi řekl a já to taky dělám …“ Málem jsem vyletěl z kůže.
„Ten koš sem mohla přinést kterákoliv jiná ženská, ne? Tak proč ses k němu hnala zrovna ty?!“ zařval jsem na ni vztekle. Pobledla, ale pohledem neuhnula ani o píď.
„Musím něco dělat … nejsem zvyklá sedět s rukama v klíně a Dara mi říkala, že to nevadí …“
Jen tak tak jsem se udržel, abych jí jednu nevrazil. Místo toho jsem se zhluboka nadech a zase vydech.
„Dara sama za mnou přišla, že to přeháníš.“ sdělil jsem svý drahý ženušce bez emocí. Ta teď zbledla jako stěna a mlčela jako zařezaná. „Takže, holčičko …“ Při tomhle oslovení sebou trhla, jako bych ji švihnul bičem, ale nevydala ze sebe ani hlásku. „ … teď se sebereš a půjdeš rovnou do svý ložnice, ze který se nehneš ani na krok, jasný? Jestli tě načapám venku, byť třeba jenom na chodbě, tak tě vodvleču zpátky za pačesy!“ Sám jsem byl překvapenej, jak vážně jsem to myslel.
„Nejsem malá holka, abys mi dával domácí vězení …“ Ronda se ostře nadechla.
„Tak to mě eště dost neznáš …“ přerušil jsem ji stejnyn tónem, jakym mluvila vona ke mně. „ … protože to klidně udělám! Klidně tě i přivážu k posteli, když budu muset!“ Za svoji starost jsem si vysloužil její ublíženej pohled.
„Takhle jsi se mnou před svatbou nezacházel!“
„Před svatbou jsi taky nečekala naše dítě!“ Vrátil jsem jí hned, ale to jsem si dal.
„Aha, takže tobě jde jenom o to dítě, co? Já jsem ti úplně fuk! Já klidně můžu jít třeba k čertu, že jo? A eště si hraješ na mýho pána …“ Ječela na mě jak zjednaná a já marně přemejšlel, jak jí to zarazit, aniž bych na ní vztáhnul ruku, jak mě varovala Dara. Napadal mě jen jedinej způsob.

Přehodil jsem si ji přes rameno a naprosto při tom ignoroval její jekot. Dones jsem ji do jejího pokoje, kam jsem ji strčil a než se stihla rozhodnout, jakejma dalšíma jménama mě počastuje, jsem zamknul dveře. Její nadávky jsem ale slyšel i přes ně. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo jí za ně stáhnout kůži ze zad … Kdyby si ke mně tohle dovolil kdokoliv jinej, tak bych zvolil tu druhou možnost, ale ta u Rondy nepřipadala v úvahu. A nejen proto, že čekala moje dítě. Tohle bych prostě neudělal žádný ženský. Jo, Marika vode mě několikrát dostala, ale nikdy to nešlo do krve. Jen se jí hodně blbě sedělo …

„No, řek bych, že ti dává docela zabrat, chlapče!“ ozval se za mnou lehce pobavenej hlas.
„Hele, takhle to vypadalo mezi tátou a mojí matkou?“ zeptal jsem se Cedrika. Stejně jako všichni ostatní se rychle naučil rozlišovat, kdy jsem se ptal na svoji pravou matku a kdy na Annu.
„Jo a ne!“ přisvědčil bez mrknutí oka. „Wulfstan ji vobčas proplesknul, ale valnej účinek to na ni nemělo!“ Tohle byla pro mě novinka. Věděl jsem, že ji nechal několikrát zmrskat, ale že ji trestal i vlastní rukou, jsem až do nynějška nevěděl …