Led a oheň - kniha druhá, kapitola 46

„Takhle to dál nejde!“ oznámila jsem svému manželovi, zatímco jsem si před zrcadlem rozčesávala vlasy.
„A co jako?“ zeptal se mě ode dveří.
„Tvá matka! Neustále mě jen poučuje!“ Zlostně jsem se dívala na jeho odraz před sebou. Luciannu jsem mohla ignorovat, ale to samé se nedalo udělat s tchýní.
„Měla bys být vděčná za to, jak ti pomáhá!“ sdělil mi Brian k mému údivu.
„Nepotřebuji ničí rady …“ odmlčela jsem se, protože mi položil ruce na ramena. „Au, to bolí!“ zaúpěla jsem, protože mi je bolestivě stiskl.
„Nechovej se jako malá holka, Mariko!“ napomenul mě přísně.
„Nechovám se tak!“ odporovala jsem mu, ale sevřel mě ještě pevněji. Pak mě zničehonic pustil a přešel k našemu manželskému loži, kam si sedl.
„Musíme si promluvit, ženo!“ Mluvil tak chladně, až mi naskočila husí kůže.
„A o čem?“ otočila jsem se k němu zvědavě.

„Nejsem spokojen s tím, jak vedeš moji domácnost!“ Netušila jsem, o čem to mluví. Během těch pár týdnů, co jsem tady, jsem se seznámila s hospodyní, správcem i hlavní kuchařkou. Se všemi jsem se pravidelně setkávala, abych věděla, co se v domě děje. A už jsem se dokonce i začínala vyznávat v paláci, takže jsem ani nebloudila. „Včera služebná rozbila broušenou karafu na víno, jak jsi ji potrestala?“ vyštěkl na mě otázku, jako bych byla jedním z jeho mužů.
„Potrestala?“ zopakovala jsem nechápavě. „A proč bych to dělala?“ Brian se zachmuřil.
„Moji lidé jsou zvyklí na pevnou ruku a vědí, že za jakékoliv provinění následuje trest.“ Copak snad přišel o rozum?
„Kdyby to udělala schválně, tak s tebou souhlasím, ale ona toho velmi litovala.“ Teď už jsem chápala, proč se to děvče tak třáslo, když mi to říkalo. A najednou mi došlo, že jsem tu služebnou dneska ještě neviděla! „Kde vlastně je?“ zeptala jsem se, protože jsem o ni najednou měla strach.
„To tě nemusí zajímat! Zítra bude zase v kuchyni!“ odbyl mě manžel stroze. „A ty si pro příště pamatuj, že nepotrestáš-li viníka ty, potrestám já tebe za to, že jsi nedostála povinnostem paní domu!“

Nezmohla jsem se ani na slovo. Jen jsem na něj vyjeveně zírala. Z jeho tváře se nedalo vyčíst, zda mluví vážně nebo jen žertuje.
„Vyjádřil jsem se jasně, ženo?“ upřel na mě zkoumavý pohled.
„Ano.“ vypravila jsem ze sebe naoko klidně, ale uvnitř jsem se dostávala do varu. Jak si může dovolit mi vyhrožovat?!
„Dobře, Mariko!“ Spokojeně přikývl. „Bylo to poprvé a neřekl jsem ti to, takže pro tentokrát ti to prominu.“ Zaskřípala jsem zuby. Ironickou poznámku jsem ovšem zadržet nedokázala.
„Jsi tak laskavý!“ V očích se mu hněvivě zablesklo.
„Nech toho, ženo!“ zavrčel na mě varovně. „Pokoušíš moji trpělivost!“
„A co jsem udělala tentokrát?“ vyhrkla jsem na něj zprudka.
„Zapomínáš se!“ vysvětlil mi chladně.
„Cože? Já?! To jsi snad udělal chybu v osobě, ne?“ odsekla jsem mu ostře. Rázně jsem odložila kartáč na stolek a zvedla se k odchodu. Daleko jsem se však nedostala …

Chytil mě za ruku a prudce jí škubl. Nečekala jsem to, tak jsem se zastavila až o jeho hruď.
„Co to děláš?“ vyjekla jsem polekaně, ale při pohledu do jeho očí jsem se bezděky otřásla.
„Jeden prohřešek jsem ti dneska prominul, ale ten druhý už ti neprojde!“ oznámil mi věcně a mně se na okamžik zastavilo srdce. Co se mnou …

Než jsem tu myšlenku dokončila, tak mě bez skrupulí hodil břichem dolů na postel. Hned jsem zkusila vstát, ale byl rychlejší. Předloktím mě přitlačil k matraci. Bohové, to snad ne! pomyslela jsem si, když jsem koutkem oka zahlédla, jak si odepnul opasek. „Briane, ne!“ Rozpřáhl se a řemen se hladově zakousl do mého pozadí. Na okamžik jsem doufala, že se spokojí jen s tou jednou ranou, ale napřahoval se stále znovu a znovu … A bolelo to, hodně moc to bolelo … Pevně jsem stiskla zuby, aby mě neslyšel naříkat. Tohle potěšení ti nedopřeju! Nikdy!

Konečně bití přestalo. Ležela jsem bez hnutí a pokoušela se vypořádat jak s fyzickou bolestí, kterou mi způsobil, tak se šokem, že na mě vůbec vztáhl ruku. Otočila jsem hlavu na stranu, abych se na něj aspoň nemusela dívat.
„K večeři nech prostřít v zahradě, ženo! Chci se dívat na západ slunce nad mořem! A doufám, že ti tato lekce stačila!“

Děkovala jsem bohům, že mi dali dostatek sil, abych zadržela slzy během jeho výprasku a taky než odešel. Když za ním ale zaklaply dveře, tak jsem se ale rozplakala. Tohle není možné! říkala jsem si v duchu. Nemohl mě přece zbít! To by si přece nedovolil … jenže ta palčivá bolest mi zřetelně oznamovala, že přesně to můj manžel udělal. Ozvalo se zaklepání.
„Nechci nikoho vidět!“ křikla jsem ke dveřím, ale ty se k mému překvapení otevřely. Ukázala se Rika.
„Odpusťte, má paní, ale pán nařídil, ať vám pomohu s toaletou!“ hlesla rozpačitě.
„Není třeba!“ odmítla jsem její služby a zvedla se z postele. Ona se ale k odchodu neměla. „Můžeš jít!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby.
„Nezlobte se, má paní, ale takhle se nemůžete ukázat na veřejnosti!“ Bylo mi jasné, jak asi po Brianově útoku vypadám. Zválené šaty, rozcuchané vlasy … „Nikdo přece nemusí vědět, že vás …“ Rika nechala tu větu nedokončenou, ale já jsem přesně věděla, co chce říct.
„Kde je Marta?“ Třeba něco o té nebohé dívce ví. Rika pobledla a uhnula očima.
„Nevím, má paní.“ Nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi neříká pravdu, ale rozhodla jsem se po tom raději nepátrat.
„Připrav mi čisté šaty! Vezmu si ty červené!“ nařídila jsem jí a ona s viditelnou úlevou poslechla.