Led a oheň - kniha druhá, kapitola 44

Postarší žena v šedivé zástěře na mě udiveně koukala a měla jsem dojem, že neví, co má vlastně dělat. Pokynula jsem jí tedy, ať jde blíž.
„Jak se jmenuješ a jaké je tvé postavení v domě?“ zeptala jsem se jí hned v úvodu, protože mi přišlo divné s ní mluvit a neznat ani její jméno ani status.
„Adéla, má paní, a jsem vrchní kuchařka!“

Hurá! zajásala jsem v duchu. Konečně někdo, kdo mi bude schopen odpovědět na všechny mé otázky. Na něco už jsem se ptala Briana, ale ten mi s pokrčením ramen sdělil, že tohle neví. Ať si promluvím s jeho personálem. Začala jsem u Riky, kterou jsem si nakonec vybrala jako svoji komornou, protože, jak mě tchýně informovala, to tady bývalo zvykem. Jenže ta věděla jen to, co se přímo týkalo jejích povinností, a tak to tady bylo zatím se všema, na které jsem narazila. Napadlo mě, že bych si měla pohovořit s Orwelem, ale ten jako z udělání nebyl nikde k nalezení. Otázala jsem se na to manžela, ale ten mi jen úsečně oznámil, že správce má dnes povinnosti jinde.

„Dobrá, Adélo, co mi můžeš říct o zásobách a vůbec o chodu manželovy domácnosti?“ Zřejmě jsem ji svým dotazem zaskočila, protože na mě vykulila oči.
„Všeho máme dost, má paní!“ Očima těkala po kuchyni, jako by hledala někoho, kdo jí přijde na pomoc. Nerozuměla jsem tomu. To se mě snad bojí nebo co?
„A co to je to všechno?“ nedala jsem se odbýt.
„No, maso, zelenina, ovoce, koření, mouka …“ Vyjmenovávala všechno, co ve spíži být mělo, ale moc mi tím nepomohla.
„Kde je spižírna?“ přerušila jsem ji nakonec rázně, protože tohle jsem věděla i bez ní.
„Támhle vzadu, má paní!“ Ukázala na menší dvířka.
„Tak se tam spolu teď podíváme, Adélo!“ Váhavě mě tam doprovodila a já si prohlédla, co tam mají. Páni, bylo toho tady mnohem víc, než doma v Doronu. No, musela jsem si přiznat, ač nerada, že tohle taky byla mnohem větší pevnost.
„A kam dáváte ovoce a zeleninu?“
„Do sklepa, má paní!“ Tentokrát už rovnou zamířila k padacím dveřím, které zvedla. Pod nimi se ukrývalo úzké schodiště. „Přejete si se tam podívat?“ Přikývla jsem.
„Buďte opatrná, má paní! Schody jsou hodně příkré!“ varovala mě starostlivě. Nechtěla jsem jí říkat, že doronská schodiště jsou všechna taková a kývla na ni, že si dám pozor.

Tady dole mě zaskočila obrovská rozmanitost. Zelená a červená jablíčka, šťavnaté jahůdky, rajčátka … ale i cosi co tvarem připomínalo hrušky, ale barvu to mělo fialovou, a také takové zvláštní oranžové koule, jeden druh byl menší a ten druhý velký. Ke svému zahanbení jsem toho spoustu neuměla ani pojmenovat. A přišlo mi hloupé se Adély vyptávat, jak se co jmenuje, tak jsem přikývla, že jsem spokojená, a vrátila se s ní zpátky nahoru.
„A jak to vypadá s chodem domácnosti? Nějaký rozpis úklidu nebo tak něco …“ Adéla vytřeštila oči a zmateně zavrtěla hlavou.
„Ale o tomhle já přece nic nevím, má paní! Tohle je záležitost hospodyně!“ Polohlasně jsem si povzdechla. „A tu najdu kde?“ Adéla nervózně žmoulala cíp zástěry.
„Nevím, má paní! Bude někde v paláci!“ Málem jsem zaúpěla. Někde v paláci?! Vždyť je obrovský!

Procházela jsem dlouhou chodbou, o které jsem už věděla, že spojuje severní a jižní křídlo. V tom jižním byly obytné prostory určené pro Brianovu rodinu a jeho hosty, zatímco severní část byla spíše užitkového charakteru. A v jejím přízemí byla kuchyně a přípravna jídel, kde jsem se rozhodla začít svoji dnešní prohlídku svého nového domova. Cestou jsem narazila na Luciannu.
„Kde jsi byla?“ zeptala se mě zvědavě.
„V kuchyni.“ odpověděla jsem jí po pravdě. Zatvářila se pohoršeně.
„A proč tam, prosím tě, vůbec chodíš? Měla jsi si pro někoho od nich poslat!“ Mně se však výraz pro někoho od nich nelíbil ani za mák.
„Protože jsem chtěla vidět, kde se tady vaří! A taky poznat lidi, kteří ty pokrmy připravují!“ odsekla jsem ji ne právě nejpřátelštěji.
„No, to byl možná dobrý nápad tam u vás, ale tady na to máš lidi, sestřičko!“ odvětila tónem, za který bych jí nejradši vrazila políček. „Když něco nevíš, tak se máš zeptat! Matka nebo já bychom ti určitě poradily, co a jak …“ pokračovala a sladce se na mě usmívala.
„Nemyslím si, že bych vaše rady v tomto ohledu potřebovala!“ odsekla jsem jí proto ostře. Lucianna uraženě pohodila hlavou.
„No, jak myslíš! Nechci ale, abys mého bratra a potažmo celou naši rodinu přivedla do řečí!“ Načež si elegantně připozvedla sukni a prošla kolem mě, jako bych byla vzduch.

Nejradši bych ji popadla za ty její pěstěné vlásky a jeden po druhém jí je vytrhala! Od chvíle, co jsme dorazili do Baranu, se ke mně chovala, jak bych byla méněcenná a nenechala si ujít jedinou příležitost, aby mi nedala najevo, jak je ona dokonalá a já neschopná. Samozřejmě, vše maskováno dobře míněnou snahou o to, aby mě seznámila s místními zvyklostmi. Ale tohle už byla zjevná urážka! Však já ti ji vrátím, děvenko! Na se spolehni! Otočila jsem se na podpatku a zamířila rovnou do manželovy pracovny. Ne, nechtěla jsem si na Luciannu stěžovat, to jsem byla odhodlaná vyřídit si s ní sama, ale napadlo mě, že by mi mohl říct, kde najdu hospodyni.

Zaklepala jsem na dveře a počkala, až mě vyzve, ať vejdu.
„Děje se něco?“ Upřel na mě zkoumavý pohled.
„Ne, jen hledám hospodyni a jsem trochu ztracená!“ přiznala jsem mu zkroušeně. Pousmál se.
„Bude to chtít čas, než se naučíš, kde tady co je!“ Hm, a hlavně kde je kdo a kdo za co odpovídá! pomyslela jsem si kysele. A ty mi v tom vůbec nepomáháš … K mému údivu se zvedl z křesla a vzal mě za ruku, kterou mi políbil. Nedovedla jsem potlačit zachichotání, protože tohle se v Doronu opravdu nenosilo. „Byla bys radši, kdybych se choval podle vašich zvyklostí?“ mrkl na mě pobaveně.
„Občas bys to mohl zkusit, ne?“ Oplatila jsem mu to mrknutí a vzápětí jen zalapala po dechu, protože mě bez varování sevřel v náručí a přitiskl svá ústa na moje … Přestal mě líbat, až když jsme se oba potřebovali nadechnout.
„Lepší?“ Nebyla jsem mocna slova, tak jsem jenom přikývla. „Něco ti ukážu!“ Vzal mě za ruku a vyvedl mě na chodbu. Po pár krocích otevřel jedny z dveří a gestem mě vyzval, ať vstoupím. „Tvoje pracovna, ženo! Ať už nemusíš pobíhat po paláci a hledat lidi, se kterými si chceš promluvit! A hospodyně ti sem přijde tak za půl hodiny, takže máš chvíli, aby sis to tady prohlédla!“