Led a oheň - kniha druhá, kapitola 43

Seskočil jsem ze sedla, zaved koně do stáje a vytřel ho dosucha.
„Rufe, dej mu eště seno a napít!“ houknul jsem na stájníka, kterej přikejvnul.
„Jo, postarám se vo něj, neboj!“ ujistil mě, když jsem kolem něj šel domů. V síni panoval čilej ruch, jako vždycky touhle dobou. Ženský připravovaly stoly na večerní jídlo a u jednoho z těch postraních hrálo několik chlapů kostky. Zahlíd jsem mezi nima Grunda a kejvnul na něj, že s nim chci mluvit. Mávnul na mě, že jo, ale jinak se rušit nenechal. Bodejť by taky jo, když měl štěstí. Aspoň dle kupičky zlatejch mincí, co měl před sebou. Nakouk jsem do kuchyně a udělal na Brennu smutný voči, aby mi dala něco jíst. Brblala, že když si milostpán místo voběda někde trajdá, tak si má trhnout nohou, ale pak se nade mnou přece jen smilovala a strčila mi do ruky krajíc chleba s máslem. Místo díků jsem jí dal pusu na tvář a dostal za to vod ní pohlavek. Sice symbolickej, ale přece jen. Vystoupal jsem do patra a zamířil ke svýmu pokoji. Když jsem procházel kolem Maričiný, teď už Rondiný, ložnice, tak jsem zaslech tichej pláč …

Zatraceně, co se zas děje? Copak nemůžu mít chvíli klidu? To vážně chci tak moc?! pomyslel jsem si otráveně. Vod toho dne, co jsem na ni tak vyletěl, se mi vyhejbala, jak to jenom šlo. V duchu jsem si povzdechnul. Jo, jasně, neměl jsem na ni bejt tak vzteklej, ale naštvalo mě, že mě jenom využívala … Grund mi pak řek, že jsem osel a přidal eště pár nelichotivejch jmen a měl nejspíš i pravdu. Možná bych to s ní měl probrat! dumal jsem za pochodu. Zaváhal jsem. Ale lepší to bude, až přestane brečet, ne? Další vzlyk to ale rozhod za mě. Klepáním jsem se nevobtěžoval a vešel rovnou k ní.

Seděla v křesle u okna s tváří v dlaních. Do háje! Nikdy jsem neměl rád pohled na plačící ženský!
„Proč zasejc brečíš?“ zeptal jsem se bez okolků a dřepnul si na pohovku. Při tom jsem si všim, že Ronda tu nechala všechno stejně, jako to tu mívala Marika. Jen sem přidala pár svejch serepetiček.
„Proč se zajímáš?“ vzlykla, ale viděl na ní, že se snaží ovládnout.
„Protože mi to leze na nervy!“ odvětil jsem rázně.
„Tak se na mě nedívej!“ hlesla a popotáhla.
„Docela dobrá rada, holka …“ zasmál jsem se a doufal, že znim vesele. „ … jenže to tak ňák nejde, Rondo! Brzo budeš mojí ženou a já bych se taky rád s tebou občas i setkal!“ Otřela si slzy rukávem a udiveně na mě koukala.
„To myslíš vážně?“ optala se po chvíli opatrně, jakoby se bála, že si z ní tropím žerty.
„Jo, sakra!“ Znova popotáhla.
„A proč jako?“ vypravila ze sebe, ale vypadala vo krapítek veselejc.
„Už jsem ti řek, že mi na tobě záleží, ne? Kdyby ne, tak bych si tě přece nebral!“ upozornil jsem ji na fakt, kterej jí zřejmě eště tak docela nedošel.
„Takže už se na mě nezlobíš?“ zeptala se s nadějí.
„Ale néé, děvče! Znáš mě, ne? Vobčas prostě vylítnu …“

Vopravdu jsem se snažil, aby nic nepoznala, ale vopak byl pravdou. Furt mě hnětlo, že to dělala jenom proto, aby se mi zalíbila. Jenže, jak mi jeden moudrej a starej přítel vysvětlil, tak tohle ženský dělávaj. Že je to jejich způsob, jak říct chlapovi, že ho milujou. A eště dodal, že jsem hlupák, když kvůli tomu tak běsnim …

„ … tak už přestaň s tim slzavym údolím, Rondo!“ dokončil jsem ten svuj proslov. Slabě se na mě usmála.
„Víš, ale já to opravdu neudělala z vypočítavosti, Pavriku! Vim, co jsi pro mě … nás …“ opravila se vzápětí. „ … udělal a jsem ti za to vděčná a nechci, abys toho litoval, tak mě nech se o tebe starat a nehledej v tom ňáký postranní úmysly …“ Proč se v tom musí eště patlat? ptal jsem se sám sebe, ale nechal jsem ji mluvit. Dokonce jsem ji i poslouchal … a dobře jsem udělal.

Když jsem na ni neřval, tak mi došlo, že naše manželství bude stejný jako spousta jinejch. Ronda mě, svýho muže, milovala, já ji sice ne, ale byl jsem ochotnej se postarat vo ni i naše dítě. A oplátkou za to mi povede domácnost, takže já budu mít čas na jiný věci. Pravdou je, že po návratu z tý sloty, která tu bejválala většinu roku, se taková horká koupel šikne a co si budem povidat, ani to přitulení k měkkýmu tělíčku nejni k zahození … A Ronda je pěkná holka, takže možná časem i další děcka přibydou … No, to nejni zas až tak zlý, ne? ujišťoval jsem sám sebe. Rozhodně jsem dopad líp než táta. Až jako dospělej jsem si uvědomoval, jak asi musel vypadat jeho svazek s mojí pravou matkou … Chlapi mi toho moc neřekli, to spíš ženský, a eště navíc jenom takový ty narážky, ale bylo jich dost, abych si udělal aspoň hrubou představu, co byla nejspíš zač. A docela jsem byl spokojenej, že jsem ji nestih poznat. Umřela, když jsem se narodil, a táta si pak přived z Lationu Annu. To byla moje skutečná máma a já byl vděčnej osudu, že mi ji na těch pár krátkejch ale nádhernejch let přived do cesty …

„ … posloucháš mě vůbec?“ Rondin dotaz mě vytrh ze vzpomínek.
„Jo!“ odvětil jsem okamžitě. „A řek bych, že to pude, ne?“ Radostně se usmála a vrhla se mi kolem krku. Objal jsem ji a přitisknul ji k sobě … Že jsme skončili v posteli, vám snad nemusim řikat, ne?