Led a oheň - kniha druhá, kapitola 42

Ráno mě manžel požádal, abych jela s ním napřed. Netušila jsem, proč to chce, ale byla jsem ráda, že aspoň na chvíli budeme spolu sami. Dokonce jsem si i plánovala nějakou zastávku, jenže Brian štval koně s větrem o závod …

Bezděky jsem přitáhla otěže a okouzleně se zadívala před sebe. Několik kilometrů před námi se rýsovala silueta městečka, jemuž dominoval Brianův palác. I z té dálky mi bylo jasné, že je mnohem větší, než jsem si myslela. A také vypadal úplně jinak, než jsem si ho představovala. Myslela jsem si, že bude víc jako strýcův hrad. Takový vzdušný a samá věžička, ale tenhle připomínal spíš pevnost, ve které jsem vyrostla. Vysoké hradby, malá okénka, zřejmě střílny, bytelně vypadající brány a to vše obklopené několika kruhy opevnění, které taky nevypadaly právě snadno dobyvatelné.
„Překvapená?“ Brian se objevil po mém boku.
„Čekala jsem, že tvůj hrad bude vypadat jinak!“ přiznala jsem zaraženě.
„Nezapomínej, že musí být schopen odolat útoku pirátů!“ sdělil mi věcně.
„A už se to někdy stalo?“ zeptala jsem se s očima navrch hlavy.
„Párkrát ano, ale neboj se! Přes první hradby se ještě nikdy nedostali!“ Z jeho hlasu jsem cítila nesmírnou hrdost a pýchu. Stejně mluvíval Pavrik!
„To je dobře! Kdyby ano, tak bych tě nejspíš nepoznala!“ zašeptala jsem láskyplně. Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.
„Jen abys toho pak nelitovala!“ usmál se na mě.
„To určitě nebudu!“ ujistila jsem ho rezolutně.
„Pojedeme tedy, má paní?“ Oči upíral do mých. „Ano, můj pane!“ Pobídli jsme naše zvířata a vydali se směrem k paláci.

Projeli jsme hlavní branou a brzy se ocitli na dlážděném hradním nádvoří. Manžel seskočil pružně ze sedla a pomohl dolů i mně. Našich koní se ihned ujali dva podomci a odváděli je. K Brianovi se o překot hnal baculatý chlap.
„To je Orwel! Můj správce!“
Aha, tedy někdo jako Cedrik. Ihned jsem si ho zařadila do stejné kategorie.
„Vítejte doma, pane! Už jsme se nemohli dočkat vašeho příjezdu …“ No, přišlo mi, že to s tím nadšením přehání, ale nechala jsem si to pro sebe. Brian ho gestem zarazil.
„Chci ti představit tvoji paní!“ Ukázal na mě. „Paní Marika!“ Orwel se mi hluboce uklonil.
„Má paní …“ začal a mě napadlo, že spustí další tirádu, ale Brian ho k ní nepustil.
„Pár hodin za námi jedou moji rodiče a sourozenci, dohlédni na to, aby pro ně bylo všechno připraveno!“ procedil k němu úsečně a mně nabídl rámě. „Pojďme, drahá! Chci ti ukázat naše komnaty!“

Brian kráčel tak rychle, že jsem mu jen stěží stačila. Neměla jsem ani ponětí, kam mě tou spletí chodeb a schodišť vede.
„Zpomal, prosím!“ požádala jsem ho zadýchaně, když mi přišlo, že tenhle běh je nedůstojný zámecké paní.
„Chci naše hosty přivítat, jak se sluší a patří, a to v tomhle šatu nebude možné! Takže se musíme umýt a převléct!“ Hm, a do čeho se asi budu převlékat já, když všechny moje věci zůstaly u kolony? Zeptala jsem ho na to. „Všechno už je tu pro tebe připravené!“ odvětil klidně a konečně zastavil před jedněmi dveřmi. „Naše ložnice!“

Vstoupili jsme do prostorné místnosti, které dominovala obrovská postel s nebesy. Naproti ní byly dveře na balkón, ze kterého byl úchvatný výhled přímo na … moře! Vytrhla jsem se Brianovi a rozběhla se tam.
„To je překrásné!“ Brian ale moje pocity nesdílel.
„Na tohle teď není čas, ženo!“ zchladil rázně moje nadšení a zatahal za hedvábnou šňůrku, která visela u vstupu do ložnice. Vzápětí se objevily dvě služebné, které se nám poklonily.
„Riko, postarej se o paní!“ přikázal té plavovlásce. „A ty pojď se mnou!“ Hnědovláska bez okolků otevřela postranní dveře. „A pospěš si, Mariko!“

S Ričinou pomocí jsem se v přilehlé šatně kvapně umyla a dívka mi pak pomohla obléknout blankytně modré šaty, ušité z tak lehounké látky, že jsem si připadala, jako bych na sobě nic neměla. Pak mi obratně vyčesala vlasy do složitého drdolu, který přizdobila několika bílými květy, které jsem nikdy v životě neviděla.
„Co jsou zač?“ odvážila jsem se zeptat.
„Orchideje, má paní!“ Dostalo se mi uctivé odpovědi, zatímco mi podávala broušený flakónek. Odzátkovala jsem ho a přivoněla si k jeho obsahu. Cítila jsem růže. „Jste spokojená, má paní?“ optala se mě s očima upřenýma k podlaze.
„Ano, Riko, děkuji ti!“ odpověděla jsem dle pravdy. Rychlost, se kterou mě dokázala ustrojit, na mě udělala opravdu dojem. Uklonila se mi a otevřela dveře vedoucí zpět do ložnice. Manžel tam na mě už čekal a seděl na pohovce.

„Sluší ti to, ženo!“ pronesl spokojeně, když mě přejel zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Bezděky jsem si přejela dlaní po sukni.
„Jak je možné, že už tady mám připravené věci?“ Krátce se zasmál.
„Poslal jsem posla s podrobnými příkazy, Mariko!“ Ozřejmil mi tu záhadu. Ozvalo se hlaholení trubek.
„Co je to?“ Polekaně jsem sebou trhla. Že by se ti piráti ukázali tak brzo? blesklo mi hlavou, ale manžel zůstal naprosto klidný.
„Stráže tak ohlašují příjezd hostů!“ vysvětlil mi Brian a nabídl mi rámě. „Je na čase ujmout se svých povinností, ženo!“