Led a oheň - kniha druhá, kapitoly 40 a 41

Strýc s tetou se svými muži se od nás oddělili už odpoledne a zamířili k lationskému hlavnímu městu, zatímco já s Brianem a jeho rodinou, teď už vlastně i mojí, jsme se vydali směrem k Baranu. Zarazilo mě to, protože jsem si myslela, že tchán bude chtít jet domů, ale manžel mi pak na můj dotaz sdělil, že nás chtějí na pár dní navštívit. Velkou radost jsem z toho neměla a on si toho všiml. Sjel mě přísným pohledem a sdělil bych, že bych měla jeho matce a sestře poděkovat, protože to dělají jen kvůli mně, aby mi pomohly se zabydlet. Odsekla jsem mu, že bych to určitě zvládla i bez nich, neboť se mi ani trochu nezamlouvalo, že se o něj zase budu s někým dělit. Pokrčil rameny a řekl, že na tom nezáleží, protože tak to prostě bude.

Slunce už se klonilo k obzoru, když jsme zastavili, abychom rozbili tábor. Seskočila jsem na zem a odsedlala si Rajku. Sedlo jsem podala okolo procházejícímu vojákovi, který ho ode mě s poněkud překvapeným výrazem převzal. Zvolna jsem přejížděla kartáčem po Rajčiných plecích a tiše s ní rozmlouvala, jak jsem byla z domova zvyklá …
„Okamžitě toho nech!“ ozvalo se vedle mě Brianovo pobouřené zasyčení.
„Proč?“ zeptala jsem se, aniž bych přerušila, co dělám. Popadl mě za ruku a trochu se mnou škubl.
„Vidíš tu snad někde moji matku nebo sestru, jak hřebelcují koně?!“ vyjel na mě zostra a já se zamračila. Tohle si nezvykej!
„Nekřič na mě, prosím! Nejsem na takové chování zvyklá!“ požádala jsem ho tichým ale pevným hlasem a rázně se mu vyškubla.
„A já zase na to, aby moje žena dělala práci, která přísluší podomkovi! Běž hned do vozu!“ přikázal mi přísně. Cože?! „Budeš tam mít větší pohodlí!“ dodal o poznání mírněji, ale na mě to neplatilo.
„Nechci! Budu sedět u oh…“ Nenechal mě ani domluvit, uchopil mě za paži a bolestivě ji stiskl. Přitáhl si mě až k sobě a tvrdě se mi zahleděl do očí. „Nemám chuť ani náladu se s tebou dohadovat, jasné?!“

Nebyla jsem mocna slova. Nadechla jsem se, abych ho poslala do horoucích pekel, ale cosi v jeho tváři mě varovalo, ať to nedělám.
„To myslíš vážně?“ vypravila jsem ze sebe nakonec šokovaně.
„Pavrik ti snad trpěl neposlušnost, když jste někam jeli?“ Tak to ani náhodou.
„Ne, to ne.“ Když jsme byli na cestě, tak jsem musela poslouchat na slovo. Dobře jsem věděla, že kdyby ne, tak by mě příště už nikam nevzal.
„Tak proč se tomu tak divíš u mě?“

Došlo mi, že má pravdu. Jsme uprostřed divočiny, on je zodpovědný za naše bezpečí a já mu ještě k tomu přidělávám starosti. Zahanbeně jsem sklonila hlavu.
„Nezlob se, prosím!“ hlesla jsem omluvně. Pustil mi ruku a vzal mě za bradu.
„Jen mám o tebe starost a chci, aby sis pořádně odpočinula! Je to tak těžké pochopit? A navíc tohle za tebe může udělat někdo jiný! Od toho tady přece máš lidi, ne?“ Gestem přivolal jednoho ze svých mužů, který okouněl opodál. „Postarej se paní o klisnu!“ přikázal mu stroze.
„Jak poroučíte, pane!“

Brian mě s rukou kolem ramen odvedl k vozu. Zaklepal na dvířka. „Vedu vám hosta na noc, matko!“ oznámil ženám uvnitř. Než jsem se nadála, tak mě políbil, otevřel dvířka a pomohl mi dovnitř. No, pomohl … spíš mě tam strčil!

Poněkud rozpačitě jsem se posadila naproti své tchýni a švagrové, které si mě prohlížely.
„Ty jsi opravdu zase chtěla nocovat tam venku mezi muži?“ zeptala se Lucianna s očima navrch hlavy. Co je na tom tak zavrženíhodného?
„A proč ne?“ oplatila jsem jí otázku.
„Protože je to zcela nevhodné!“ pronesla paní Leona mentorským tónem.
„A co je tom špatného? Ležela bych zabalená ve své dece po boku svého manžela …“ pokoušela jsem se jí to vysvětlit, ale ona se na mě nespokojeně zamračila.
„Jsi ženou mého syna, Mariko …“ Bylo to poprvé, co mě oslovila jménem. „ … a podle toho by ses také měla správat!“ Nadechovala jsem se k odpovědi, když se ozvalo zaklepání.
„Večeře, paní!“ Lucianna otevřela a muž jí podal tác s jídlem. Poděkovala mu lehkým pokývnutím hlavy a mladík se uctivě odporoučel.
„Pojez s námi, paní! Musíš mít přece hlad!“ Švagrová mi na její pokyn nabídla podnos. Vzala jsem si z něj kus masa a krajíc chleba.
„Děkuji!“ S chutí jsem se do toho zakousla. Maso bylo šťavnaté a osolené tak akorát.
„Jak tohle nesnáším! Copak už konečně nemůžeme mít něco jiného?“ postěžovala si Lucianna zklamaně a pohrdavě nakrčila nos.
„Musíš vydržet, dítě, když už tvůj bratr dal své srdce tak daleko! Doma si to všechno vynahradíš!“ Cítila jsem v těch slovech jemnou výtku, že se musely takovou dálku trmácet kvůli mně. Nikdo vás nikam nezval! Jen stěží jsem se udržela, abych to neřekla nahlas.

Kapitola čtyřicet - jedna

Ozvalo se zaklepání a skoro zároveň se vobjevil Grund. No, konečně! Už jsem byl jak na trní.
„Jak to šlo?“ zeptal jsem se ho bez okolků a pokynul mu, ať si sedne.
„Bez problémů! Doprovodili jsme je na hranice a princezně sem připomenul, aby ti poslala zprávu hned, jak dorazej!“ Grund se odmlčel a toužebně se zadíval na korbel piva, co jsem měl na stole. Beze slova jsem ho k němu přistrčil. Vděčně si z něj přihnul a pak na mě upřel zpytavej pohled. „Hele, nic mi do toho nejni, ale prej se zasejc chystá svatba … Neptám se, ale to neznamená, že bych nevocenil, kdybys mi k tomu něco řek!“ Musel jsem se zasmát.
„Jo, ženim se. Beru si Rondu.“ Znova se napil.
„A proč to? Jestli se teda můžu zeptat!“
„Čeká naše dítě.“ oznámil jsem mu tiše. Sotva slyšitelně hvízdnul.
„Tak to by se mělo zapít, ne?“ navrhnul, když to strávil.
„Ne! Slavit se bude, až se to malý narodí!“ zarazil jsem mu ten nápad okamžitě. „Zatím k tomu neni důvod, ne?“ dodal jsem věcně.
„No, jak myslíš! Ale estli chceš znát muj názor …“ Nechtěl jsem, ale bylo mi jasný, že mi ho řekne. „ … tak jste to mohli sfouknout najednou! Mariku to bude hodně mrzet!“ Tohle mi řikat nemusel, ale nedá se nic dělat. Stejně jsem pochyboval, že by se Brian byl ochotnej vracet! Kdybych byl na jeho místě, tak bych se s tímhle nápadem poslal k šípku.

„A jak se k ní Brian choval?“ změnil jsem raději téma.
„Jak by? Myslíš si snad, že si to s ní rozdával rovnou před náma?“ Grund na mě nevěřícně vytřeštil voči.
„Ne, ty osle! Chtěl jsem vědět, jestli s ní zachází slušně!“ Muj přítel hodnou chvíli mlčel.
„Hele, zklidni se, chlape! Je to její manžel a jsou svoji teprv krátce, takže to mezi nima občas zajiskřilo, ale nikdá to nepřešlo přes slovní výměnu názorů, jasný?“ Grund mi na stůl vrátil prázdnej korbel a zvednul se k odchodu. „Tak já si du dáchnout, než bude bašta!“ oznámil mi takřka vesele. „Jo, jen jdi! Sejdem se u večeře!“

„Nemáš hlad, Pavriku?“ Ronda stála ve dveřích s podnosem v rukou. Na něm trůnila lákavě vonící pečeně a k tomu kupa brambor. „Zmeškal jsi oběd.“ dodala lehce vyčítavym tónem.
„Mám moc práce!“ sdělil jsem jí, ale pokynul jí, ať jde dál. „A ty jsi jedla?“ zeptal jsem se, když to pokládala na stůl.
„Ano.“ odpověděla krátce a měla se k odchodu. Najednou mi jí bylo líto. Nedalo se přehlídnout, jak moc se snaží …
„Počkej! Sedni si ke mně, estli teda nemáš něco nevodkladnýho na práci!“ Překvapeně se na mě zadívala, ale pak se jí rozzářila tvář. Uvelebila se v křesle a s nadějí mě pozorovala.
„Máš nějaké zprávy o paní Marice?“ vypravila ze sebe, když jsem se už hodnou dobu mlčky ládoval.
„Jo, vopustila Doron před třema dnama!“ zamumlal jsem s plnou pusou.
„Doufám, že se jí v Baranu bude líbit!“ hlesla potichu.
„Rozhodla se sama, tak snad věděla, co dělá!“ zabručel jsem a napil se vína, který mi taky donesla. „Už sis přestěhovala věci?“
„Ano. Moc toho nemám, takže to bylo celkem rychlý!“
„Jestli tam chceš něco změnit, tak můžeš!“ nabídnul jsem jí, ale ona zavrtěla hlavou. „Ne, paní to tam má moc pěkný! A třeba se sem někdy vrátí …“ pronesla zamyšleně.
„Proč si to myslíš?“ Víš snad něco, co já ne? napadlo mě okamžitě.
„Jen mě to tak napadlo. Někdy si s náma bohové dost pohrajou, nemyslíš?“ Zamračil jsem se.
„Ne, Rondo, to nemyslím! My jsme zodpovědný za naše životy, ne bohové!“ vyjel jsem na ni ostřejc, než si zasloužila. „Táta v ně moc nevěřil a já taky ne, rozumíš?“ Nepatrně pobledla, ale ihned přikývla.
„Promiň, Pavriku!“ Uvědomil jsem si, že vod chvíle, co jsem jí řek, že si ji vemu, se ke mně chová jinak. Mnohem pokornějc a uctivěji … Takovou jsem ji neznal a po pravdě, moc se mi ta změna nezamlouvala.
„Co je s tebou, Rondo? Změnila ses!“ Chvíli mlčela, než mi odpověděla.
„Nechci tě rozzlobit, Pavriku!“ přiznala s pohledem upřenym na zem.
„A to proč jako?“ Tohle ti nikdá nevadilo!
„Protože se bojim, že se pak odmítneš postarat o naše dítě.“ Zatmělo se mi vztekem před vočima.
„Takže tohle …“ ukázal jsem prstem na podnos. „ … si mi přinesla jenom z čirý vypočítavosti?!“ zařval jsem na ni vztekle. I kdyby chtěla odpovědět, tak jsem jí nedal čas. „Vem si to a zmiz!“
„Pavriku, takhle to nebylo!“ Bezděky zvýšila hlas a na okamžik to zase byla ta stará Ronda. „Miluju tě …“ Nenechal jsem ji domluvit.
„Seber si ten zatracenej tác a zmiz vodsuď! A to hned!“ Nepřela se se mnou a se slzama v očích se chopila podnosu.
„Pavriku …“ zkusila to eště jednou, ale ani teď neuspěla.
„Vypadni! Ve svym vlastnim zájmu!“ Vědomí, že mě tak sprostě využívá mě děsně žralo. Skoro tak jako to, že jsem jí to baštil i s chlupama!