Led a oheň - kniha druhá, kapitola 39

Pavrik se dovídá nečekanou novinku ...
» autorka: erestor
Ležel jsem na zádech a k boku si tisknul Rondu, která mi líně přejížděla prsty po hrudi. „Jednou budeš moje smrt!“ Lhal kdybych, kdybych tvrdil, že mě to nepotěšilo.
„Tohle bych moh poslouchat každý ráno, holka!“ Její slova a ztahanej zjev mi zvedaly sebevědomí a nejen to, jak jsem si uvědomil vzápětí. „Máš chuť eště na jedno?“ zeptal jsem se jí zvědavě.
„Ty jsi dneska ňák při chuti!“ povzdechla si, ale v očích se jí hladově zablesklo. Vzal jsem to jako souhlas a přetočil nás, takže jsem ji měl pod sebou. Jediným pohybem jsem do ní vniknul a zanedlouho jsem nás oba přived k vrcholu … Opřel jsem se vo lokty, abych ji nerozmačkal, a beze slova si ji prohlížel. Zvedla ruku a dlaní mi přejela po tváři.
„Miluju tě, Pavriku!“ Do háje! Tohle jsem vopravdu slyšet nechtěl. Bylo mi s ní dobře, ale tohle jsem k ní necejtil. Záleželo mi na ní a nedopustil bych, aby se jí něco stalo, ale to bylo asi tak všechno. Podle mýho to láska není. Beze slova jsem se zvednul a začal se voblíkat. Ronda se posadila na posteli a přitáhla si deku až k bradě.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala se nejistě. Ani jsem se jí nedivil. Vo tomhle jsme spolu nikdy nemluvili. Já na city moc nebyl.
„Ne, ale to není zrovna moudrý, holka!“ prohodil jsem k ní, zatímco jsem si natahoval boty. „Ale je to pravda!“ Upřeně jsem se na ni zadíval.
„A co chceš vode mě, Rondo? Abych ti řek, že já tebe taky? Mám ti snad lhát?“ Zavrtěla hlavou. „Záleží mi na tobě, ale nic víc, rozumíš?“ V očích se jí objevily slzy. Tohle jsem nechtěl, sakra, ale lhát jsem jí nechtěl.
„Pavriku, já vím, že mě nemiluješ, tak hloupá nejsem, ale … pro sebe nebudu chtít nic … slibuju …“

Nevim, jak dlouho jsem na ni tupě zíral, než mi to došlo. Tak tohle jsem nečekal.
„Je to pravda?“ Roztřeseně přikývla.
„O mně nebudeš ani vědět, ale to maličký bude potřebovat tátu, aby ho naučil držet meč … a já ti budu věrně sloužit až do svý smrti … jenom mě … nás nevyháněj … “
„Co si vo mně myslíš, sakra?“ vyjel jsem na ni vostře a vona hned zmlkla. „To mě znáš tak málo, zatraceně?!“
„Ne, ale … můžeš si třeba myslet, že není tvoje …“ Rozbrečela se. Bezděky jsem ji objal a přitisknul k sobě. Schoulila se mi v náručí a bulela, jako by jí někdo umřel. „Nech toho, Rondo!“ přikázal jsem jí, ale bylo mi jasný, že mě neposlechne. Máma byla taky děsně ubrečená, když čekala Mariku, a táta s ní měl v tý době sto světů. „Hele, vim, že jsem jedinej, se kterym spíš, tak neřvi!“ Zkusil jsem to vo něco laskavějc. Trochu to na ni zabralo a aspoň přestala vzlykat. Už jenom popotahovala.
„Takže mě nepošleš pryč?“ Zvedla ke mně zarudlý oči, ve kterejch se jí zračila naděje.
„Jaks na něco takovýho vůbec přišla, ženská jedna bláznivá?“ Pokrčila rameny.
„Já nevim!“ přiznala plačtivě. „Nikdy jsi vo rodině nemluvil …“ Protože jsem na ni ani nepomyslel!
„Tak toho okamžitě nech, protože je to naprostá hloupost, rozumělas mi?“ Poslušně přikývla. „A my dva se vemem!“ Rozhod jsem se ve vteřině.
„Pavriku, takhle jsem to nemyslela … já jen chtěla, aby to maličký mělo tvojí podporu!“ vysvětlovala o překot. Zamračil jsem se.
„Takže mi dáváš košem?“
„Ne, to ne!“ vyhrkla spěšně. „Ale nechci, aby sis myslel, že musíš …“

Nemusel jsem a věděl jsem to. U nás se na manželskej původ moc nekoukalo. Tady bylo odjakživa víc chlapů než ženskejch, takže nebylo nic divnýho, když jich jedna měla víc. No a co? Hlavně že rod sílil, ne? A co jsem slýchal, tak tohle uspořádání nikomu nevadilo. Sice s tim vobčas bejval zmatek vohledně toho, kdo je šťastnej otec, ale v zásadě to ničemu neškodilo. Ale co se krále týkalo, tak tam to bylo krapet jiný. U něj se muselo vědět, že má na trůn voprávněnej nárok. Pravdou ovšem taky bylo, že kdyby byl král mizernej, tak vo ten post moh taky zatraceně rychle přijít.

Vzal jsem ji za bradu a palcem setřel slzy. Blesklo mi hlavou, že kolikrát jsm takhle stíral slzy Marice …
„Rondo, nejsem zrovna ta nejlepší partie a ty líp než kdokoliv jinej víš, že se mnou neni právě lehký vyjít, ale postarám se vo vás, to ti slibuju!“
„Víc od svýho muže nechci!“ zašeptala vroucně a usmála se na mě. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl, co bych jí na to měl říct. Kdybych k ní něco cejtil, tak bych ji teď ujišťoval o svý nehynoucí lásce, ale takhle? Místo toho jsem ji radši pustil z náruče a zvednul se.
„Začnem teda chystat svatbu! A ty se teď budeš šetřit, jasný? Nechci, aby ses přepínala, rozumělas? A taky okamžitě zajdeš za Darou!“ nařídil jsem jí přísně, protože se mi vybavilo, jak jsem tehdá s Marikou čekal, až ta ženská v tý chýši zemře. A nechtěl jsem to znova zažít!
„Ano.“ hlesla poslušně a já spokojeně přikejvnul.
„A vemeš si Maričinu ložnici!“ Je to hezkej pokoj, tak by bylo škoda, kdyby jen tak ležel ladem, a moje žena si zaslouží trochu toho pohodlí, ne?

Byl jsem si jistej, že vedle ní nechci spát každou noc a každý ráno se vedle ní probouzet. V očích se jí mihlo zklamání, ale nepřela se se mnou. Chytrá! pochválil jsem ji v duchu uznale. Vono to pude …
„Jak si přeješ!“ odpověděla se sklopenou hlavou, ale zahlídnul jsem, jak se jí zasejc vorosily voči.
„Zatraceně, nechtěj po mně víc, než jsem schopnej ti dát!“ Cejtil jsem, jak ve mně roste vztek.
„Miluju tě, Pavriku, a doufám, že jednoho dne budeš cítit to samý!“ Její naivita mi pěkně hnula žlučí. A v duchu jsem se vomluvil tátovi, protože jsem si tehdá myslel, že je na mámu moc tvrdej.
„Na to bych, bejt tebou, moc nespolíhal!“ zavrčel jsem na ni a odešel z pokoje. Jo, vim, že jsem dveře za sebou zavřel až zbytečně rázně, ale potřeboval jsem se uklidnit. No, moc to nepomohlo.
Tipů: 4
» 16.03.13
» komentářů: 4
» čteno: 1130(3)
» posláno: 0


» 16.03.2013 - 11:57
Takže se Marika bude vracet na svatbu? To by se přece nehodilo, aby propásla svatbu svýho bratra, ne? :)
Tohle jsem nechtěl, sakra, ale lhát jsem jí nechtěl. - máš tam dvakrát nechtěl. Možná by bylo lepší třeba: Tohle jsem nechtěl, sakra, ale lhát jí? nebo, ale lhát taky ne.
:)
» 16.03.2013 - 18:43
A máme tady jednu nešťastnou lásku a vůbec se mi to nelíbí... Chudák Ronda... třeba se Pavrik umoudří :) ;)
» 17.03.2013 - 07:22
Theresa: Nechtěl je tam dvakrát úmyslně - jednou nechtěl, aby brečela, a to druhé nechtěl se vztahuje k tomu lhaní. Je to takový upřímný chap :-). A děkuji :)
» 17.03.2013 - 07:24
Rezkaaa: Díky :). Vztahy dokážou být velmi komplikované ...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.