Led a oheň - kniha druhá, kapitola 38

A je to tady! Dojeli jsme k hranicím a odsuď jsem už měla pokračovat v cestě jen s Latioňany.
„Šťastnou cestu vám všem!“ popřál nám Grund bez emocí a pak se zadíval přímo na mě. „A ty, paní, nezapomeň poslat toho ptáka, jak jste se dohodli!“ K tomuto účelu jsme sebou vezli bedničku s dvaceti holuby. V Doronu jsme je používali místo poslů a bratr mi je věnoval s tím, že se budou hodit. Počítala jsem s tím, že si v Baranu založíme jejich vlastní chov a budeme tak moci být v kontaktu s Doronem. „Nebo s Pavrikem nebude k vydržení!“ dodal a já se přinutila k úsměvu.
„Nezapomenu, neboj! A řekni mu, že ho mám moc ráda! A taky že mu moc děkuji!“ Přikývl a prudce pobídl koně patama do tryku. Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak s ostatními mizí v dáli. Ještě jsem zahlédla, jak se Grund zastavil, otočil se tváří k nám a pozdravil nás zdviženou pravicí. Opětovala jsem jeho gesto …

„Tak už pojeď, Mariko!“ pobízel mě netrpělivě Brian, kterému se zdálo, že se zbytečně zdržuji. „Nemáme na to celý den a máme před sebou dneska ještě dlouhou cestu!“ Poslechla jsem ho a za pár minut jsme dohonili čelo kolony. Všimla jsem si, jak po mně tchán loupl okem a sotva znatelně potřásl hlavou. Uvědomila jsem si, že podobně překvapeně po mně pokují i ostatní ...
„Co se děje?“ zeptala jsem se tiše manžela, který cválal po mém boku.
„Nelam si s tím hlavu, Mariko!“ usmál se na mě vesele. „Jen nejsou zvyklí na ženy, které jsou tak dobré v sedle!“ Ta pochvala mě potěšila a zároveň mi došlo, že jeho matka i sestra se vezou v kočáře a taktéž moje teta. Byla jsem tedy jediná žena, která jela koňmo!
„A tohle ti nevadí?“ Zkusmo jsem se ho zeptala, protože jsem si vzpomněla, jak mi tvrdil, že budu muset změnit své chování. Ne, že bych to hodlala udělat! To ani náhodou!
„Ne! Líbí se mi, když moje žena vyrazí dech hordě chlapů!“ spiklenecky na mě mrkl. „Vidíš ten smrk támhle?“ zeptal se znenadání.
„Ano, proč?“ Nechápala jsem, co z toho.
„Kdo tam dojede poslední, prohrál!“ křikl na mě a jeho oř vyrazil jako šíp.
„Tak to tedy ne!“ houkla jsem za ním a pobídla Rajku do cvalu. Kobylka nijak neprotestovala a hnala se za Brianem jako vítr …

Dopadlo to však, jak muselo. Když jsem k tomu stromu dojela, tak Brian tam už na mě čekal. Rajka byla vytrvalá, ale na rychlost nikdy moc nebyla. „To nebylo spravedlivý!“ obvinila jsem ho bez váhání. „Vyjel jsi dřív!“ Culil se na mě a přijel ke mně.
„Jenže to bys pak mohla třeba vyhrát a já bych nemohl udělat tohle!“ Bez varování mě popadl a přetáhl před sebe do sedla.
„Takže uznáváš, že jsem lepší?“ ptala jsem se zvědavě, ale pohodlně jsem se o něj opřela. Natočil mě trochu k sobě a začal bezostyšně plundrovat má ústa …

„Zatraceně! Jestli jste chtěli trochu soukromí, tak jste to měli říct, a ne nás vyděsit k smrti!“ Trhla jsem sebou, když se kousek od nás ozval Urganův vyčítavý hlas. Přestala jsem líbat svého muže a zadívala se na bratrance. K mému zděšení nebyl sám. Pár metrů za ním byl strýc a kvapem se k nám blížili i můj tchán a švagr …
„Omlouvám se, pane!“ pronesl Brian, ale nijak zkroušeně nezněl. Spíš jsem z něj měla dojem, že se tou situací docela baví. „Už se to nestane!“ ujistil mého strýce, který přikývl.
„Nebo aspoň počkej, až se od vás oddělíme!“ požádal ho lationský král věcně, než otočil svého oře a vydal se zpět k ostatním. Urgan ho následoval, ale ještě před tím na nás vrhl veselý pohled. Strýc cestou zastavil Bertholda a ten, ačkoliv vypadal, že by k nám moc rád dojel, se k němu nakonec přidal.

„Proč jsi to udělal?“ hlesla jsem tázavě k manželovi. Jeho odpověď mi vehnala slzy do očí. Sice už mi bylo jasné, že ho neznám tak dobře, jak jsem si myslela, ale rozhodně jsem nečekala, že k tomu bude mít takový důvod.
„Byla jsi smutná, ženo, tak jsem tě chtěl přivést na jiné myšlenky!“ Vztáhla jsem ruku a pohladila ho po tváři.
„Děkuji ti, muži!“ Vtiskl mi polibek do vlasů a zamířil zpět ke koloně. „Ehm, neměla bych se vrátit zpátky do svého sedla?“ zamumlala jsem nesměle.
„Ne. Líbí se mi mít tě zase v náručí!“ odvětil prostě. „Nemáš ponětí, ženo, co to se mnou dělá vidět tě a nemoci se tě dotknout!“ zašeptal mi do ucha a mně polilo horko. Nicméně, jsem neodolala, abych ho nepoškádlila.
„Z této pozice ti mohu říci, že ponětí mám a to dokonce velmi přesné!“ upozornila jsem ho se zadostiučiněním. Polohlasně se zasmál.
„To bych řekl, že máš, ty dračice jedna! Avšak nedomnívám se, že takováto nestoudná poznámka je vhodná pro spořádanou ženu!“ S těmito slovy mě lehce pleskl přes zadeček. „Jakmile se dostaneme domů, tak se připrav, že dostaneš i zbytek, ženo!“ Zachvěla jsem se, když mě jeho horký dech polechtal na krku.
„Jestli si myslíš, že se nebudu bránit, tak to mě špatně znáš!“ ohradila jsem se z principu. „Nedám ti šanci, ženo!“ ujistil mě klidně. „Přehnu tě přes koleno, aby sis pamatovala, že si máš dávat pozor na pusu! A jestli se budeš vzpouzet, tak si trest jenom zhoršíš, Mariko, a vyplatím tě na holou!“ Ohlédla jsem se po něm a znejistěla. Můj manžel se totiž tvářil naprosto vážně …