Led a oheň - kniha druhá, kapitola 37

Stál jsem na hradbách a zasmušile sledoval, jak Marika a ostatní mizej za obzorem. Dal jsem jim sebou náležitej doprovod, ale sám jsem zůstal doma. Neměl jsem náladu vyprovázet Mariku k hranicím. Vedle mě postával Cedrik a povzbudivě mi stisknul rameno.
„Takhle to má bejt, Pavriku! Takovej už je život!“ pronesl ke mně tiše, ale moc mi tím nepomoh.
„Proč si, sakra, jenom nemohla vybrat někoho vod nás?“ zamumlal jsem naštvaně. Jako bysme neměli dost dobrejch chlapů!
„Nech toho, chlapče! Srdci neporučíš, šak to třeba taky jednou poznáš!“ prohodil filozoficky. Zabručel jsem něco hodně neslušnýho a vysloužil si za to jeho káravej pohled. „Jeden by řek, že ti vodešla ženská a ne sestra!“ Trhnul jsem sebou, jako by mě praštil pěstí.
V tom byl totiž zakopanej pes. Zase se mi vrátil ten sen, ve kterym se s ní miluju. Počkal jsem, až mi zmizeli z očí a sestoupil do hradu. Šel jsem rovnou k sobě do pokoje, kde jsem se unaveně svalil do křesla a zavřel víčka …

Ucítil jsem malý ručky, jak mi masírujou ztuhlý svaly na ramenou. Spokojeně jsem zamručel.
„To je moc pěkný! Pokračuj!“
„Však já už se postarám, aby se ti zlepšila nálada, Pavriku!“ Hm, tak to si dám říct! Vod chvíle, co přijeli hosti, jsem s žádnou nebyl a Ronda zatraceně dobře věděla, co mi dělá dobře. Ale to jí přece řikat nebudu, ne?
„Jestli ne, tak si mě nepřej!“ zavrčel sem na ni hrozivě, ale ona se zvonivě zasmála.
„Jestli nebudeš spokojenej, tak mi můžeš naplácat!“ zapředla mi do ucha a rozverně do něj foukla.
„Tak to bych měl radši udělat hned, abys věděla, co tě čeká, ne?“ Popad jsem ji za ruku a bez okolků si ji přehodil přes klín. Nečekala to, takže polohlasně vyjekla, ale nepokoušela se vstát. Trochu se zavrtěla a zaslech jsem, jak se prudce nadechla.
„Slitování, můj pane!“ zaprosila s předstíraným strachem, ale věděl jsem, že se jí to líbí zrovna jako mně. Několikrát jsem ji pleskl přes vyšpulenej zadek, než jsem jí dovolil vstát. Hraješ to vopravdu dobře! pomyslel jsem si. Jak už jsem řek, tahle holka ví, jak na mě! Pokorně klopila hlavu, upírala oči na podlahu a dokonce i několikrát popotáhla …
„Tak jak dlouho mám čekat?!“ vyjel jsem na ni ostře. „Chceš eště přidat?“

Bez váhání klesla na kolena a rozvázala mi šněrování … Pozoroval jsem ji přivřenejma očima a byl na ni po čertech pěknej pohled … Opatrně vzala špičku mý chlouby mezi rty … Zasténal jsem a pevnějc sevřel područky křesla.
„Jo … tohle je taky dobrý … moc dobrý!“ pochválil jsem ji se zaťatýma zubama. Když jsem cejtil, že už to na mě jde, tak jsem ji rázně odstrčil. Pochopila a zamířila rovnou k posteli. „Ne! Támhle!“ Ukázal jsem ke stolu. Trochu váhavě k němu přistoupila a opřela si dlaně o jeho desku. Přistoupil jsem k ní a bez okolků jí vykasal sukni. Kolenem jsem jí roztáhl nohy a vzal se do ruky. Několikrát jsem se otřel o její vstup … nakonec jsem se o něj opřel a čekal.

„Pavriku!“ zaprosila a nedočkavě přešlápla z nohy na nohu. Polohlasně jsem se zasmál. Navzdory svýmu prvotnímu plánu prostě si ji vzít, jsem do ní vstupoval pomalu a dělal často přestávky … Ne, že bych byl tak ohleduplnej, ale prostě se mi dneska líbilo ji takhle trápit … Byl jsem zvědavej, jak dlouho to vydrží. No, moc dlouho ne … Pokoušela se tlačit boky proti mně, ale držel jsem ji pevně, takže toho po chvíli nechala a procítěně zanadávala.
„Nic víc neumíš?“ zeptala se mě vyzývavě, ale na mě to neplatilo.
„Nech toho, Rondo! Dneska to bude takhle, a ty s tim nic nenaděláš!“
„Pavriku … netrap mě!“ zaškemrala prosebně. „Už to dýl nevydržim!“ dodala zmučeně.

Nevzal jsem ty její prosby na vědomí a pokračoval si svym tempem … Konečně jsem v ní byl celej, chvíli tam počkal, než jsem se stejně pozvolna zase vytáhnul ... a několikrát si to zopakoval … Sténala a plačtivym hlasem žadonila, abych se nad ní už slitoval …
„Jak chceš, Rondo, ale pak si nestěžuj, jasný?“ varoval jsem ji a popadnul ji eště pevnějc. Asi tam bude mít zejtra modřiny, ale nestěžovala si.
„Nebudu, slibuju!“ vyhrkla okamžitě a zapřela se o stůl. Rty se mi zvlnily v úsměvu. Měl jsem rád vášnivý holky a Ronda přesně taková byla. Pokojem se nes náš přerývavej dech a mlaskavej zvuk, jak na sebe naše těla narážela … Netrvalo dlouho a blížil jsem se k vrcholu. Sevřel jsem její boky, až vykřikla bolestí, a vrazil ho do ní co nejhloubějc … Třásly se mi nohy, tak jsem se vo ni vopřel a snažil se popadnout dech. Ronda na tom byla podobně a trvalo jí eště dýl něž mně, než se aspoň trochu sebrala …
„Jsi neskutečnej …“ hlesla unaveně, když se jí to jakžtakž povedlo. Zasmál jsem se a vytáhnul se z ní. Upravil jsem sebe i ji a v náručí ji přenes k posteli, kam jsem ji vopatrně položil. Natáhnul jsem se vedle ní a vobjal ji. Položila si hlavu na moje rameno. Nevim, jak dlouho jsme tak leželi, ale bylo to příjemný …