Led a oheň - kniha druhá, kapitola 36

Všude bylo plno truhel a košů, do kterých jsme s Thorou skoro celý den skládaly mé věci. Teď jsme seděly na podlaze a odpočívaly. K tomu jsme uždibovaly koláčky, které nám poslala Brenna.
„Tak, snad jsme na nic nezapomněly!“ promluvila Thora jako první.
„Já ti ani nevím …“ zamumlala jsem.
„Co je ti?“ zeptala se ihned.
„Nechce se mi odcházet odsuď!“ přiznala jsem tiše.
„No, tak sis ho neměla brát!“ odsekla mi promptně.
„Thoro!“ Jen jsem zamrkala, protože mě zarazil její ostrý tón.
„Nezlob se na mě, Mar, ale už mám dost toho, jak chodíš jako tělo bez duše!“ Zvedla se a dala si ruce v bok. „ Splnilo se ti všechno, co jsi chtěla, tak proč tu sedíš jako boží umučení? Nebo sis vážně myslela, že zůstaneš v Pavrikově domě až do svý smrti?“ otázala se nevěřícně. „Tobě by se chtělo odjet?“ odsekla jsem ji naštvaně. Zabolelo mě, že můj domov nazvala jen Pavrikovým domem. Narodila jsem se tady, tak to bude navždycky i můj dům, ne?
„S chlapem, kterýho miluju?“ Thora na mě tázavě koukla. „Tak to by se mi chtělo!“ pronesla rázně.
„Holka, kdyby to bylo jenom tak jednoduché …“
„Co kdyby bylo tak jednoduché, ženo?“ Polekaně jsem se otočila ke dveřím, ve kterých stál Brian. Koutkem oka jsem zachytila, jak Thora uctivě sklonila hlavu.
„Nech nás o samotě, děvče!“

„Co kdyby bylo tak jednoduché, Mariko?“ Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.
„Moc se mi nechce odjet …“ přiznala jsem neochotně. Neušlo mi, jak na okamžik zaťal zuby. „O tomhle diskutovat nehodlám!“ sykl na mě varovně.
„To jsem ani nechtěla, Briane! Jenom se bojím, že se mi tam bude stýskat. To je celé!“ dodala jsem posmutněle.
„Tak si sebou vezmi nějaké děvče od vás jako svoji osobní komornou!“ nabídl mi velkoryse. „Třeba tu, co tady s tebou byla teď. Stejně ji vídám často ve tvé společnosti.“ Thoru jako komornou? To nikdy!
„No, ona je spíš má přítelkyně než služka!“
„Tím spíše by měla jít s tebou! Aspoň by ses v Baranu necítila tak opuštěně a určitě by ti to pomohlo se tam usadit!“
„Raději ne, Briane, ale děkuji ti! Thora by tam nebyla šťastná a navíc Cedrik nikoho jiného než ji už nemá a pochybuji, že by ji pustil!“ odmítla jsem ten jeho návrh.
„Jak si přeješ, Mariko, ale pak nechci slyšet žádné tvoje stížnosti, rozumíš?“ Přísně se mi díval do očí. Přikývla jsem.
„Neuslyšíš!“ Slíbila jsem mu to sice, ale v hloubi duše jsem si tím tak jistá nebyla. Zřejmě to vycítil, protože svraštil obočí.
„Myslím to vážně, ženo! Možnost jsi měla a odmítla jsi ji, tak pak žádné slzy! Nebo si mě nepřej!“
„Co se mnou uděláš?“ Zamrazilo mě.

Chvíli si mě mlčky měřil, jakoby zvažoval, jestli mi to má říct nebo ne.
„Briane?“ Sedl si na pohovku a mě si přitáhl na klín.
„Mariko, udělala sis o mně zřejmě chybný úsudek! Nejsem tak něžný a chápavý, jak si nejspíš nyní myslíš …“ Okamžitě se mi vybavila bratrova slova a v duchu se mu omluvila za to, jak jsem mu kvůli nim nadávala. „ … zatím mě znáš jen jako hosta na dvoře tvého bratra, ale doma jsem ten, kdo poroučí a vládne! Jsem zodpovědný za ochranu pobřežních vod Lationu a nemám ani chuť ani čas se zabývat něčím jiným! Domácnost a to okolo bude tvoje starost, Mariko! A nemohu si dovolit trpět ti žádné rozmary a po pravdě ani nechci!“ Rozmary?! málem jsem vyjekla.
„Jako třeba to, že se mi bude stýskat po domově?“ optala jsem se ironicky.
„Ano! Protože doma budeš v Baranu!“ Vymanila jsem se mu a vstala.
„Jsi laskavý, že jsi mě varoval předem!“ pronesla jsem studeně.
„Nežertuji, ženo!“ Zvedl se také. „A také bych ocenil, kdyby sis doma dávala pozor na jazyk a také chování! Lationské zvyklosti se v tomto ohledu dost liší od těch doronských!“

„To myslíš vážně?!“ vypravila jsem ze sebe nakonec nevěřícně. Založil si ruce na prsou.
„Jsi moje žena, Mariko, a podle toho se také budeš muset chovat! Moji poddaní nejsou zvyklí, aby s nimi jejich pán jednal jako se sobě rovnými! A totéž platí i pro tebe! Budeš si muset udržovat odstup a ne se s nimi přátelit! Proto jsem ti také nabízel, aby sis to děvče vzala sebou, ale respektuji tvé rozhodnutí, a ona tak zůstane tady!“ řekl rezolutně.
„A co když jsem ve světle nových informací změnila názor?“ vyhrkla jsem, protože jsem si najednou nedokázala představit, že bych měla být v jeho paláci sama.
„Pozdě! A pro příště si pamatuj, že nabízím a žádám pouze jednou, ženo!“ Měla jsem dojem, že se mi to snad jenom zdá. Kam se poděl ten laskavý muž, do kterého jsem se zamilovala? A který miloval mě?