Led a oheň - kniha druhá, kapitola 35

S námahou jsem otevřel voči a procítěně zaklel. Hlava mě bolela jako střep a v puse jsem měl takovou divnou chuť, ze který se mi dělalo šoufl. Neochotně jsem si přiznal, že jsem to včera přehnal. Ale co na tom! Byla to přece svatba mý jediný sestry, ne? A co jsem si pamatoval z včerejší noci, tak jsem nebyl sám. Když jsem naposled viděl Urgana, tak měl zatraceně velký potíže vylízt schody sem nahoru a Morgan se potácel za nim. Napadlo mě, co mu asi řekla Aneta, když jí takhle zřízenej lez do postele. Che, che, třeba bude mít Urgan eště sestřičku! Docela jsem mu to přál, aby si taky vyzkoušel, jaký to je, když mu na ni někdo šmatá! Nakonec jsem se po dlouhym uvažování rozhod, že je čas vstávat. Odhodil jsem deku a vylez z pelechu. No, mohlo to bejt horší! pomyslel jsem si při zběžnym pohledu do zrcadla. Oblík jsem si kalhoty a halenu, natáh si boty, na opasek připnul dýku a vyšel z pokoje. Bezděky jsem zalít pohledem k ložnici na konci chodby. Patřívala rodičům, ale včera z ní ženský udělaly svatební komnatu pro novomanžele. Na chvíli jsem uvažoval, že jim pudu popřát dobrý ráno, ale pak jsem to zavrhnul. Tak nějak jsem nechtěl vědět, co tam spolu dělaj. Místo toho jsem se vydal do síně. Sedělo tam pár chlapů, ale většinou vypadali jak po boji. Měli rudý voči a moc čilý taky nebyli. Usadil jsem se ke královskýmu stolu a čekal, jestli si mě taky někdo všimne. Hodnou chvíli to trvalo, ale nakonec mi Brenna přece jen donesla snídani. Chleba a tvaroh.
„Estli chceš něco jinýho, tak máš smůlu!“ oznámila mi zachmuřeně.
„Spíš bych se něčeho napil!“ odvětil jsem chraplavě. Jazyk se mi totiž lepil na patro. Brenna mávla na jedno děvče a to mi obratem doneslo džbán vody a hliněnej pohár. Poděkoval jsem jí úsměvem a zhluboka si loknul. Jo, hned mi bylo vo něco líp!

„Vyspal ses aspoň trochu?“ ozval se nade mnou Morganův hlas. Zadíval jsem se na něj krhavym pohledem. Potěšilo mě, že taky vypadá, jako by po něm přeběh kůň.
„Ale jó!“ Gestem jsem ho pozval, ať se taky posadí. Sesunul se naproti mně a podepřel si bradu dlaní.
„Sakra, až se bude ženit Urgan, tak si budu muset dávat bacha!“ zamumlal unaveně.
„Nechci ti brát iluze, ale ten se k ničemu takovýmu nechystá!“ upozornil jsem ho, aby pak pozdějc nebyl zklamanej.
„Jednou bude muset …“ nevzal moje sdělení na vědomí. „ … a ty ostatně taky, Pavriku!“ „Nemáš náhodou pro nás někoho v pácu, že ne?“ optal jsem se podezíravě. Zasmál se, ale vzápětí se chytil za hlavu a procítěně zaklel.
„Ne, ale věčně se tomu vyhejbat nemůžeš …“ Řikal eště něco, ale já už ho nevnímal, protože se nad schodama vobjevili Marika s Brianem …

Sestřička vypadala utahaně, ale jináč se zdála v pořádku. Morgan mi položil ruku na předloktí a trochu ho stisknul. Jasně, varoval mě, ať nedělám hlouposti.
„Hele, vim, jak se teď cejtíš, Pavriku! Nezapomeň, že Melianna byla moje sestra! A vždycky, když jsem ji viděl s tvym tátou, jsem se jenom stěží udržel, abych mu nedal po tlamě …“ Taktně jsem polknul poznámku, že by po ní spíš dostal von, protože táta bejval vždycky ve formě. „ … ale měla ho ráda, tak jsem si nechal radši zajít chuť! A to samý radím teď já tobě, chlapče!“ Vycítil jsem, že mluví upřímně a toho jsem si cenil. Tehdy jsem byl eště moc malej, abych chápal, čim si procházel, když se dostal k nám a zjistil, že jeho přítel si bez jeho vědomí vzal za ženu jeho mladší sestru.
„Jsem rád, že ses udržel!“ zabručel jsem, aby si snad nemyslel, že jsem dojatej. Ale po pravdě, ten jeho proslov se dotknul něčeho hluboko ve mně.

Marika s manželem mezitím došli k nám a Brian mi kejvnul na pozdrav.
„Dobré ráno!“ pozdravila nás Marika tiše. Kdyby to bylo jindy, tak bych se jí zeptal, jak se vyspala, ale to mi teď přišlo jako dost hloupej námět k hovoru, tak jsem se na ni aspoň usmál. „Posaďte se a najezte se!“
Brenna se činila, protože holky nám sem okamžitě donesly jídlo. Marika dostala svoji oblíbenou kaši a Brian se spokojil s chlebem a sejrem. O chvíli pozdějc se ukázala i jeho rodina. Voni snad na sebe čekali nebo co? blesklo mi hlavou, když mi došlo, že přišli všichni najednou.
„Jaký máte plány na dnešek?“ vobrátil jsem se na novomanžele.
„Odpočinout si!“ odvětil Brian bryskně a Marika zrudla jako pivoňka.
„Ale no tak!“ Paní Leona se zatvářila pohoršeně.
„Myslel jsem to jinak, matko!“ odvětil muj švagr klidně. „Včerejšek byl docela náročný!“ Výmluvně se zadíval se na svýho bratra, kterej vypadal, že by víc než cokoliv jinýho potřeboval zasejc postel. A kapku něčeho vostřejšího, aby si spravil žaludek. Jo, hochu, naše pálenka nejni pro takový jemný pány! Měl ses držet vína, pak by ti možná nebylo tak zle! pomyslel jsem si pobaveně.
„To máš teda pravdu!“ Polohlasně jsem se zasmál. Možná přece jen neni tak špatnej, jak jsem si myslel! Aspoň Henrika vohodnotil zatraceně dobře …

„ … a taky počítám, že bychom tak za týden odjeli!“ Neušlo mi, jak sebou Marika překvapeně trhla.
„Tak brzo?“ ozvala se nespokojeně. Hleďme, manžílek se ti nesvěřil, co?
„Jsem dlouho pryč z domova, ženo!“ No, radost jí tim teda neudělal, ale chápal jsem ho. Vlastně byl eště hodnej. Bejt na jeho místě já, tak by moje žena už balila.
„Ale já myslela, že …“ začala Marika váhavě, ale Brian potřásl hlavou.
„Za týden odjíždíme, ženo!“ oznámil nesmlouvavě a já zaťal nehty do dlaní. Jo, měl na to plný právo a bylo to pochopitelný, jenže mně se nelíbilo, jak jí rozkazuje …
„A my se k vám připojíme!“ přidal se Morgan vokamžitě, až jsem měl dojem, že využil příležitosti, aby vodsuď co nejdřív zmizel. I Brianův otec se ozval, že oni samozřejmě pojedou taky …