Led a oheň - kniha druhá, kapitola 34

Srdce mi bušilo jako splašené, špatně se mi dýchalo a měla jsem pocit, že každou chvíli musím omdlít.
„Copak se děje, Mariko?“ otázala se mě teta tiše.
„Já … nevím … najednou mám strašný strach!“ přiznala jsem neochotně a čekala, že se mi vysměje. Místo toho mě ale pohladila po tváři.
„Napij se trochu! To ti udělá dobře!“ Pokynula Thoře, aby mi podala pohár s vínem. Usrkla jsem z něho ale jen nepatrně.
„Děkuji ti!“
„Přestaň se mračit, Mar! Thora si ode mě zase vzala číši a postavila ji na stůl. „Tohle je tvůj den!“ Snažila se mě rozveselit, ale nedařilo se jí to.
„Co když ho zklamu?“ hlesla jsem ztrápeně. Přesně v poledne se konal svatební obřad, pak následovala hostina a oslava pokračovala ještě teď večer, ale mně bylo jasné, že já s Brianem ji brzy opustíme. Teta si očima přeměřila vzdálenost mezi námi a muži. Zřejmě se jí nezamlouvala, protože mě vzala za loket a bradou ukázala ke dveřím. Bez odporu jsem se nechala vyvést na nádvoří. Přesto, že bylo jaro, tak večery byly studené. Překvapilo mě, že teta, ačkoliv byla oblečená celkem nalehko, se vůbec netřásla.

„Nebudu ti nic nalhávat, holka! Poprvý to pro ženskou nebejvá nic příjemnýho …“ Zarazilo mě, jak se její způsob řeči najednou změnil. Jako by byla tady od nás a ne z Lationu! „ … ale neboj se toho! Zabolí to a eště chvíli to bolí, ale když si dá Brian tu práci, tak na to brzo zapomeneš!“ ujistila mě rezolutně. „A dám ti eště jednu radu, Mariko! Až ti bude vnikat do klína, tak se snaž co nejvíc uvolnit …“ Zatajila jsem dech.
„A nic víc?“ špitla jsem stydlivě.
„Ale jó! Hlaď ho, líbej ho, dotýkej se ho … to všechno ti pomůže, však uvidíš!“

Seděla jsem na židličce před zrcadlem, zatímco Thora mi opatrně pročesávala vlasy. A ani jednou mě nezatahala, což bylo s podivem, protože mi s tetou ráno vytvořily složitý účes. Zabralo jim to pár hodin a tak jsem čekala, že rozplést to veledílo bude mnohem těžší, ale Thora to zvládla skvěle.
„Bude to dobré, Mariko!“ Moje zlatá Thora zase pochopila, na co myslím. Nejistě jsem se na ni usmála.
„Chtěla bych vidět tebe, jak by bylo tobě na mém místě!“ Rozhovor s tetou mě moc neuklidnil, ale aspoň mi dala pár užitečných rad.
„No, asi bych taky byla nervózní!“ přiznala tiše. „Ale taky bych se už nemohla dočkat, až muj manžel přijde!“ dodala o poznání rozpačitěji. „Tak … hotovo!“ Rozložila mi vlasy po ramenou a položila kartáč na stolek. Chtěla ještě něco říct, ale otevřely se dveře a vešel Brian.

„Můžeš jít!“ pokynul Thoře, která se ihned s malou úklonou vzdálila. Ale ještě před tím na mě povzbudivě mrkla. Vstala jsem a pomalu se k němu otočila čelem. Měla jsem na sobě úplně novou noční košili bělounkou jako čerstvě napadaný sníh. „Jsi nádherná, ženo!“ Bez okolků ke mně přistoupil a zlehka mě políbil přímo na ústa.
„Děkuji ti, muži!“ odvětila jsem rozpačitě. Zasmál se a vzal mě za bradu.
„Řekl jsem ti, že chci, aby ses tohoto otravného zvyku zbavila, ženo!“ Měl v očích něco, co mě přimělo ustoupit o krok vzad.
„Ale budeš mi s tím muset trochu pomoct, muži!“ vypravila jsem ze sebe statečně a doufala, že to zní škádlivě.
„Neutíkej přede mnou, Mariko!“
„Nechci utíkat, Briane!“ ohradila jsem se hned. „Ale buď na mě hodný!“ Nenáviděla jsem se za tu slabost.
„Pro dnešek ti tohle přáním ještě splním, ženo!“ Objal mě a já se k němu přitiskla.
„Děkuji …“ vydechla jsem s úlevou, která ale vzala rychle za své.
„Ale už nehodlám čekat!“ S tím mě vzal do náruče a donesl mě k lůžku. Postavil mě na podlahu a rozvázal tkanici mého výstřihu. Než jsem se nadála, tak mi shrnul látku z ramen a já před ním stála zcela nahá … Instinktivně jsem zvedla ruce, abych si zakryla klín a ňadra, ale on je hbitě zachytil. „Ne, Mariko! Chci si tě pořádně prohlédnout!“ Ztěžka jsem polkla, ale nakonec jsem paže zase spustila podél těla. „Ale abys neřekla, že jsi v nevýhodě …“ Rychle se odstrojil a já si uvědomila, že je nejen dobře rostlý, ale i dost obdařený …

Nedal mi moc času přemýšlet, co bude dál. Jemně, leč nekompromisně, mě přiměl, abych se položila na záda. Lehl si vedle mě na bok, podepřel si hlavu a volnou rukou mi začal přejíždět po těle … Nejprve se dotýkal mých prsou, pak sjel na bříško a nakonec prsty zajel i mezi má stehna. A stejnou cestou se mučivě pomalu vracel zpátky nahoru. Udělal to ještě několikrát a pokaždé se mi v klíně zdržel delší dobu a pronikl hlouběji. Až jsem se bála, že … „Briane!“
„Už jsem ti řekl, že mi dneska neunikneš!“ zašeptal mi do ucha téměř hrozivě. Zachvěla jsem se. Jen jsem nedovedla říci, zda strachy nebo touhou … Než jsem se stihla rozhodnout, co to vlastně je, tak se na mě položil. Opíral se o lokty a kolena, aby mě pod sebou nerozdrtil, a cítila jsem, jak se o mě otírá svým ztvrdlým přirozením. „Ode dneška jsi mojí ženou, Mariko, a tohle ber jako naplnění našeho manželství!“

Věděla jsem, co přijde, ale stejně jsem nedokázala potlačit hlasité zasténání, když do mě prudce vnikl. Zaťala jsem mu nehty hluboko do ramen. Jinak jsem ale ležela bez hnutí a snažila se uvolnit, jak mi radila teta. Ovšem ta velká tvrdá věc v mém lůně mi to nijak neusnadňovala a o Brianových zubech oždibujících můj krk ani nemluvě … Nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi příliš krátce, protože když se začal hýbat, tak to ještě docela dost bolelo. Pevně jsem stiskla rty a doufala, že to brzy odezní …