Led a oheň - kniha druhá, kapitola 33

Zastavil jsem se nad schodama a díval se dolů. Síň byla bylá našich i hostů a stoly se doslova prohejbaly pod mísama a tácy s jídlem. U zdi jsem zahlíd několik sudů s pivem i vínem a došlo mi, že hlady a žízní dneska v noci určitě nepojdem! Jestli je tohle jenom na uvítanou, tak nechci vidět tu svatební hostinu! prolítlo mi hlavou, když jsem viděl, co Brenna a ženský připravily. U královskýho stolu bylo prostřeno jenom pro deset. Zamračil jsem se a v duchu počítal. Já, Marika, Morgan, Aneta, Urgan, Brian, jeho tatík s matkou, Henrik, Lucianna, Cedrik, Thora, Grund … Vzal jsem to znova, ale furt mi vycházelo míň míst než lidí! Seběhl jsem schody a gestem si přivolal Cedrika. Než jsem ale stihnul otevřít pusu, tak mě zarazil.
„My s váma dneska sedět nebudem, Pavriku!“ oznámil mi tiše.
„Proč jako? Patříte do rodiny …“ začal jsem, ale on mě okřikl, ať držim klapačku.
„Nemusej přece všechno vědít, ne?“
„Nepřeháníš už to trochu?“ vyjevil jsem se.
„Ne. A ty si taky dávej bacha na to, co řikáš! Nezapomeň, voďkud jsou!“ napomenul mě ještě, než se odšoural k jednomu z postranních stolů. Nevěřícně jsem se za ním díval, ale pak se někdo zlehka dotkl mýho lokte.
„Děje se něco?“ Marika na mě koukala vyjeveně a ve tváři se jí zračily obavy. Pohladil jsem ji po vlasech.
„Ale né, Mar! Jenom sem měl malou debatu s Cedem! Vždyť ho přeci znáš, ne?“ Pousmála se, ale stejně se tvářila ustaraně.
„Zase čeká útok?“ Vzal jsem ji kolem ramen a přitisknul ji k sobě.
„No, tak! Hlavu vzhůru, holka! Tohle je tvuj velkej večer, tak se přestaň mračit! Nebo si mě nepřej!“ Předstíral jsem, že sem na ni naštvanej, jenže vona ně znala až moc dobře, aby si z toho něco dělala.
„Děkuju ti, bráško! Za všechno!“ hlesla vděčně.
„Rádo se stalo, holka!“ odvětil jsem a vtisknul jí polibek na tvář. „Zatančíš si se mnou?“ navrhnul jsem jí spontánně, když začala hrát hudba.
„Moc ráda!“ přikývla s rozzářenejma vočima.

A nebyl to žádnejch z těch pomalejch lationskejch tanečků s těma srandovníma úkrokama sem a tam, ale jeden z těch našich. A my to vzali pěkně vod podlahy. Vířili jsme mezi ostatníma a při každý z otoček jsem ji zvedal vysoko nad hlavu … Smála se jako malá holka a já si připadal děsně silnej a nepřemožitelnej … Když přestali hrát, tak jsem ji postavil na zem.
„Asi bysme měli jít, ne?“ Očima jsem zalítnul k našemu stolu, kde na nás už očividně čekali. Brian na nás koukal a jeho rodiče stejně tak. Zarazil mě výraz v Brianovejch očích. Neuměl jsem ho pojmenovat, ale rozhodně potěšenej nebyl. Vystrčil jsem bojovně bradu a ten jeho upřenej pohled opětoval. Jen si zkus ceknout, mladej! vyzýval jsem ho v duchu. Všimnul jsem si, jak mu jeho matka položila dlaň na předloktí. Jako by ho tím klidnila nebo co. Jeho výraz se změnil a přes rty mu dokonce přelétl úsměv. Když jsme k nim přišli, tak se zvednul a odsunul Marice židli, aby si mohla sednout.

„Doronské tance jsou takové …“ Leona z Gorfu se odmlčela. Asi aby našla vhodnej výraz. „ … divoké a nespoutané!“ dokončila po chvíli spokojená, že se jí to nakonec povedlo. Pokrčil jsem rameny.
„Milujem život, paní, a umíme se z něj těšit!“ odvětil jsem klidně a nalil si pohár. „I když k tomu moc příležitostí nemáme!“ Neušlo mi, jak se Morgan pobaveně ušklíbnul. Jo, jasně. Ten líp než kdokoliv jinej věděl, že to tak docela není.
„Ale určitě se něco najde, ne?“ zeptal se Henrik zvědavě.
„To zasejc jo! Třeba svatba nebo narození dítěte!“ přisvědčil jsem a nemohlo mi ujít, jak si Leona a Lucianna vyměnily zhrozené pohledy. Ani to ticho, který se na pár úderů srdce rozhostilo kolem našeho stolu.
„V Lationu se o těchto věcech tak otevřeně nehovoří.“ prohodil ke mně Morgan věcně. O jakejch věcech?! Copak jsem řek něco neslušnýho, sakra? Kdybych popisoval, jak se takový děcko dělá, tak by k tomu pohoršení měli důvod, ale takhle?
„A já bych řek, že nejen o nich, ne?“ odpověděl jsem mu otázkou a vzápětí jsem ucítil, jak mě někdo pod stolem silně kopl. Zadíval jsem se na Mariku, která se tvářila jako nevinnost sama, ale já si byl jistej, že ten přesně mířenej kopanec jsem vobdržel vod ní. A bylo mi jasný, proč asi. Bylo to varování, ať si dávám pozor na pusu. „Ale jiný kraj, jiný mrav, jak se říká, ne?“ dodal jsem, abych se vyhnul další ráně do mý holeně.
„To zcela nepochybně, vaše veličenstvo!“ přisvědčil Berthold a pozvedl pohár. „Připijme však na zdraví snoubenců, pane! Ať mají štěstí a jejich společný život není poznamenán nedorozuměním podobným tomu, které jsme právě zažili!“ Na to se nedala dát jiná odpověď, než se k tomu jeho přípitku připojit.

Zbytek večera probíhal v klidu. Tancovalo se, jedlo se, pilo se … Henrik se dokonce odhodlal vyzkoušet ty naše nespoutaný tance a jeho sestra zrovna tak. Musel jsem uznat, že Grund se překonával a dával si dobrej pozor, aby ji nezvedal moc vysoko. Nicméně, když nám ji vrátil ke stolu, tak si Lucianna vysloužila nesouhlasný pohled svý matinky. Zajímavý! Když tam poskakoval její syn, tak nehnula ani brvou, ale pohled na to, jak se baví její dcera ji štval. No, nic. Jinej kraj, jinej mrav. Jak už jsem dneska jednou řikal. Jen mi na okamžik přišlo líto Mariky, že se dobrovolně vdává mezi tyhle chladný čumáky. Ale co já vím? Třeba ji hřeje Brianova láska. No, když jsem je spolu viděl, tak mi to sice jako žádná velká vášeň nepřišlo, ale nešlo tady vo mně, ne? Jak Urgan tvrdil, některý věci sem vopravdu vědět nepotřeboval.