Led a oheň - kniha druhá, kapitola 32

Stála jsem před zrcadlem a zkoumavě se v něm prohlížela. Šaty, které jsme s tetou vybraly, byly tmavě červené a měly stříbrnou výšivku na živůtku. K tomu mi teta vyčesala vlasy do drdolu a vetkla do něj stříbrné jehlice na ozdobu.
„Vypadáš dobře, Mariko!“ ujišťovala mě už poněkolikáté, ale já se stejně nemohla zbavit dojmu, že to špatně dopadne. Dnes měla dorazit Brianova rodina a já z toho byla nervózní. Časně ráno jim vyjel s několika muži naproti. Děkovala jsem bohům, že je tu teta se mnou. Pomáhala mi nejen s přípravami svatby ale i s emocemi, které mnou zmítaly. Chvíli jsem byla nesmírně šťastná a chvíli doslova strachy bez sebe. To bylo právě teď.
„Co když se jim nebudu líbit?“ Teta mě vzala kolem ramen a zlehka k sobě přitiskla. „Brianova matka je urozená paní a jeho otec zastává funkci v Radě …“ Jestli mě tímhle chtěla uklidnit, tak se jí to ani trochu nepovedlo. Spíš mě tím ještě víc vylekala. „ … a jako takoví zcela jistě vědí, jak se chovat, tak se nemáš čeho bát!“ Usadila mě na pohovku a sedla si vedle mě. „A navíc, ty si bereš Briana a ne jeho rodiče či sourozence, ne?“ Zastrčila mi za ucho pramen, který mi vyklouzl z účesu, který mi před chvílí pracně dokončila.
„Ale stejně je to jeho rodina!“ hlesla jsem ztrápeně.
„No a co na tom?“ zeptala se teta nechápavě. „Tvůj nastávající má své vlastní panství a do otcova domu zavítá tak jednou možná dvakrát do roka, takže s jeho příbuznými si opravdu nedělej starosti!“ To byla dobrá zpráva. Už jsem se nemohla dočkat, až ho budu mít jenom sama pro sebe. Moc času jsem s Brianem od našeho zasnoubení nestrávila. Buď jezdil někde s mým bratrem a když byl na hradě, tak po mně zase nesmírně toužila Brenna nebo Johana. „Už bychom měly jít, Mariko! Nevypadalo by dobře, kdybys zmeškala jejich příjezd!“ napomenula mě teta laskavě, když jsem ignorovala volání strážných a dál seděla na pohovce.

Tentokrát jsem Pavrika doprovodila až na nádvoří, kde se měla konat první část přivítání pána a paní z Gorfu, mých budoucích příbuzných.
„Je všechno připravený?“ procedil ke mně bratr koutkem úst.
„Snad ano!“ odvětila jsem tiše. Loupl po mně okem.
„Doufej, že jo, holka, jinak se vážně naštvu!“ O tom jsem nepochybovala. Ještě mi nezapomněl, jak jsem se chovala, když dorazila teta se strýcem. Čekala jsem na ně sice v síni, ale jemu to nepřišlo dost. Ostře mi za to vyčinil a já si to nechtěla zopakovat. Aspoň ne, tak krátce po sobě …

Sledovala jsem, jak průvod hostů projel branou. Brian jel v čele po boku zachmuřeného muže, který už na první pohled působil přísným a odtažitým dojmem. Už chápu proč jsi se odstěhoval hned, jak jsi mohl! Po jeho druhém boku jel mladík, který se hodně podobal Brianovi. To musí být jeho bratr! Snažila jsem se zahlédnout i jeho matku a sestru, ale ty se zřejmě vezly v pohodlí ve voze, který jel asi deset metrů za nimi. Pche, to já bych nikdy neudělala! Jela bych pěkně vedle nich!

Muži seskočili a já s Pavrikem jsme se jim vydali vstříc, jak žádal dobrý mrav.
„Dovolte mi představit vám svého otce, Bertholda z Gorfu, a bratra Henrika!“ Brian hovořil k nám, ale jeho hlas bylo slyšet všude. Pavrik jim nepatrně pokývl, zatímco já se na ně usmála.
„Vítám vás!“ Patrik si v ničem nezadal s Brianem, co se hlasitosti týkalo. „Nechali jsme vám připravit pokoje a, až si odpočinete po cestě, tak vás čeká hostina na uvítanou!“ oznámil jim, co se bude dít v nejbližších hodinách.
„Jsme poctěni vaším zájmem, vaše veličenstvo!“ Berthold se díval na mého bratra a mě si nevšímal. To se mě dotklo. Copak jsem nějaký póvl? Jsem princezna a budu si brát jeho syna, tak proč mě tak ignoruje?!
„Má sestra, princezna Marika!“ Pavrik si konečně vzpomněl, že by mě mohl taky představit.

Teprve nyní mě Berthold a Henrik vzali na vědomí a zadívali se na mě.
„Má paní!“ Brianův otec se mi dvorně uklonil. A jeho druhorozený následoval jeho příkladu. „Má žena, Leona z Gorfu, a dcera Lucianna.“ Obě dámy, jako by čekaly jen na tuto narážku, vystoupily z vozu. Má budoucí tchýně mě přelétla zkoumavým pohledem. Bezděky jsem se napřímila. Po chvíli mi věnovala zářivý úsměv, který byl ovšem poněkud strnulý. Uvědomila jsem si, že i když má sobě těžký kožich, tak se stejně třese zimou, a tu její strnulost jsem jí odpustila.
„Vítám vás! Vaše pokoje jsou připraveny, ale budete-li však ještě cokoliv potřebovat, neváhejte, prosím, a řekněte si. Budeme se snažit, abyste se tu brzy cítili jako doma!“ Doufala jsem, že zním dostatečně sebevědomě a pohostinně.
„Děkujeme vám, paní, ale nedělejte si s námi starosti! Jediné, co nám působí potíže, je ta nesmírná zima!“ odvětil Berthold z Gorfu se smíchem, čímž mě překvapil. Asi jsem se v něm spletla!
„A to si představ, otče, že tohle tady považují za jaro!“ vložil se do hovoru Brian a mrkl na mě.
„Žertuješ, Briane?“ Lucianna nevěřícně vytřeštila oči.
„Ani v nejmenším, sestřičko!“ řekl Brian s vážnou tváří a dívka si zimomřivě přitáhla kožich k tělu.
„Pojďme dovnitř!“ pozval je Pavrik rozmáchlým gestem do hradu. „Ať se trochu zahřejete!“