Led a oheň - kniha druhá, kapitola 31

„Jezdci!“ Z nicnedělání mě vytrhlo volání hlídky. No, konečně! Vymrštil jsem se na nohy a poklusem se rozběh na nádvoří, abych je náležitě přivítal. Dorazil jsem tam právě včas, abych viděl, jak chlapi votvíraj bránu. Za nedlouho do ní vjela kolona jezdců. V jejím čele jeli dva muži, kteří měli v rukou královský zástavy, pak následovalo několik mužů z královy osobní gardy a teprve za nima na statnym hřebci jel král. O pár metrů za ním se kodrcal pohodlně vyhlížející vůz, z jehož okna na mě mávala Aneta. Počkal jsem, až lationský král seskočí ze sedla, a vykročil jsem k němu s napřaženou pravicí.
„Vítej, Morgane!“ Usmíval jsem se na něj, zatímco jsem mu pevně tisknul ruku.
„Je to už pěkně dlouho, co jsem tu byl naposled!“ odpověděl mi a pátravě se rozhlížel kolem. „Je to tady stále stejné! Rád tě vidím, Pavriku!“ Pousmál se na mě a jeho oko plálo radostí, že je zase tady. Pak mě pustil a pomohl vystoupit svý ženě z vozu. Aneta si bezděčným gestem upravila šaty a stejně nevědomky si přejela účes. Vůbec se vod minula nezměnila! Byla pořád stejně krásná, teda pokud jste stáli vo rudovlásky.
„Aneto!“ Přistoupil jsem k ní a zlehka ji políbil na tvář.
„Kdepak máš šťastnou nevěstu?“ optala se mě zpěvavě a mně teprve teď došlo, že moje sestřička tu není. Zatraceně! Tohle si odskáčeš! sliboval jsem jí v duchu.
„Má eště ňákou práci v domě!“ ospravedlnil jsem její nepřítomnost, jako by se nechumelilo. „Aha! Tak to Brian dostane skvělou manželku!“ Vzala moje vysvětlení na vědomí lehkym pokejvnutim hlavy. „A ty by ses už měl také po nějaké poohlédnout!“ Mrkla na mě poťouchle a já měl co dělat, abych neskřípal zubama nahlas. Zatraceně! Já věděl, že z tohohle budou jen potíže!
„Urgane, copak ty ani nepřivítáš rodiče?“ ozval se za mnou Morganův hlas.

Bratránek to vzal jako svoji narážku a prodral se mezi mejma chlapama dopředu.
„Ale zajisté, otče!“ Objal se s otcem a po něm i s matkou. „Mám radost, že jste dojeli bez úhony!“ Podle mýho to sice tak docela pravda nebyla, protože se voba třásli zimou, ale rozuměl jsem, co tim mínil.
„Tak snad půjdem dovnitř, ne? Abyste nám tu nezmrzli!“ Zval jsem naše hosty pohostinně dál. Urganovi rodiče budou bydlet s náma na hradě, zatímco chlapy z jejich doprovodu už Cedrik dekoval do ubikací k našim. Podomci se hbitě ujali jejich koní a odváděli je do stájí.

Marika na nás naštěstí čekala v síni a nabídla jim poháry svařenýho vína. Strýc k němu nejdřív přivoněl, pak se zhluboka napil a spokojeně mlaskl.
„Jo, tak tohle v Lationu nepotkám!“ povzdechnul si smutně. Pak se zadíval na Mariku. „Jsi čím dál tím krásnější, holka!“ Složil jí poklonu a ona se potěšeně usmála.
„Děkuji, strýčku!“ hlesla tiše. I teta odložila pohár a položila Marice ruce na ramena. Bez váhání jí zlíbala obě líce.
„Ať máš štěstí, holčičko!“ popřála jí vroucně a Marika se zapýřila.
„Děkuju ti, tetičko!“ špitla zjihle. Sakra, proč jsou ženský hned naměkko, když přijde na svatbu? pomyslel jsem si otráveně. „Zavedu tě do vaší ložnice! Nechala jsem ti tam připravit koupel a už od rána tam topíme, abyste tam měli teplo …“ Aneta se do Mariky zavěsila a ta jí odváděla nahoru. Mrknul jsem na Morgana.
„K tomuhle asi nejsem zvanej, co?“ zeptal se mě vesele a já přikejvnul.
„Nejspíš ne! Ale mám pro tebe stejně něco lepšího!“ Naznačil jsem mu, ať jde se mnou do mý pracovny. Urgan se k nám samozřejmě připojil.

„Tak tohle si dám líbit, chlapče!“ pronesl Morgan spokojeně, když zjistil, že na mym stole na nás čeká podnos s pečení a k tomu několik korbelů pěkně ohřátýho piva. Hned se uvelebil v křesle, v mym křesle, aby bylo jasno, ale nechal jsem to bejt. Jsem přece pohostinnej, ne?
„Jen si posluž!“ vyzval jsem ho s porozuměním a dřepnul si naproti němu s Urganem po boku. „Jakou jste měli cestu?“ zajímal jsem se.
„Jako vždycky, když jsem tady u vás! Bylo chladno, občas lilo jako z konve, ale naštěstí nesněžilo, takže jsem v zásadě spokojenej!“ odpověděl mi Morgan s plnou pusou. Urgan se zasmál.
„Přesně takový pocit mám i já, otče!“ souhlasil s nim mezi dvěma sousty.
„To už jste až tak zhýčkaný, jo?“ zavrčel jsem na ně nerudně. „Za chvíli budete jenom sedět u krbu, chlastat víno a žvatlat jak starý báby!“ Urgan jen mávnul rukou a Morgan se na mě nepatrně pousmál.
„Nebuď přece tak nedůtklivej, Pavriku! Nemyslel jsem to zle! Ale uznej, že tady prostě máte zimu!“ V tom jsem s nim souhlasil. Jenomže já jsem tady vyrost, takže mi to zas až tak kór nevadilo.

Seděli jsme, jedli a klábosili vo všem možným, dokud nás nevyrušila Margita se vzkazem od Brenny, že se dole podává večeře.
„Abych byl upřímnej, tak hlad moc nemám, ale co si pamatuju, tak večery tady bejvávaly vždycky pěkně veselý!“ Morgan se trochu nejistě postavil na nohy.
„A ještě pořád tomu tak je, otče!“ ujistil ho Urgan, kterej ho obětavě podepřel.
„Jo, my prostě víme, jak se radovat ze života!“ oznámil jsem jim, než jsem votevřel dveře. „Hele, co by si vo tomhle myslela Brianova rodinka?“ zeptal jsem se, když jsme se zastavili nad schodama. Pod nima už byla zábava v plným proudu a mně bylo jasný, že tahle noc bude sakra divoká …