Led a oheň - kniha druhá, kapitola 30

„To je nádhera!“ Thora opatrně přejížděla prsty po hebounkém sametu. Měla jsem stejný dojem. A nemohla jsem uvěřit, že z téhle krásy budu mít svatební šaty!
„Ani jsem nevěděla, že tu něco takového máme!“ přiznala jsem tiše. „Kdyby ten štůček Johana nenašla, tak nevím, v čem bych se vdávala!“ S povděkem jsem se zadívala na švadlenu.
„Paní Anna ho koupila od kupců z dalekejch …“ vysvětlovala mi s úsměvem. „ a … váš otec tehdá zuřil, že utrácí za takový zbytečnosti, když látek je tady habaděj!“ Zaplavila mě vlna vděčnosti k mámě. „Jenže paní to s ním uměla …“ V jejím hlase zazníval obdiv a úcta.
„Škoda, že se dneška nedožila!“ Několikrát jsem zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi neodbytně draly do očí.
„Určitě by měla radost!“ ujistila mě Johana vroucně. „A taky by vám pomáhala se všim potřebnym! Na krále se v tomhle moc spolíhat nemůžete, paní …“ Tvářila se, jako by mi sdělovala nějakou novinku. „ … věřila byste, že tam snad chce jít v tom, co nosí normálně?“ Nevěřícně potřásla hlavou. Jen stěží jsem potlačila úsměv.
„To on jen tak hraje, však uvidíš! Je to paličák, ale určitě nedovolí, aby ho někdo z Lationu trumfl!“ Mrkla jsem na Thoru i Johanu. Obě se rozesmály.
„Opravdu ho znáš dobře!“ vypravila ze sebe Thora, když se uklidnila. „A už jsi přemejšlela o tom, jaký šaty si z toho necháš ušít? A co účes? A jaký šperky si k nim vezmeš?“ pokračovala Thora dál ve vyptávání a mně došlo, že to nebude taková zábava, jak jsem si myslela …

„No, však je dost, že ses tu taky vobjevila!“ přivítala mě Brenna vesele a mávla na mě velkou naběračkou, kterou míchala hrachovou polévku v kotli na kamnech. „Ten tvuj bratr je naprosto nepoužitelnej! Stejně jako každej chlap, když na tyhlencty věci dojde! Ňáký jídlo …“ odfrkla si pohrdavě. „Dám mu ovesnou kaši a uvidíme, jak bude spokojenej!“ Bublala stejně jako ta hrachovka.
„Nedělej to, prosím!“ zaprosila jsem vážně. „Naštve se a začne dělat potíže!“ dodala jsem s úsměvem na rtech.
„V tomhle je ouplně stejnej jako Wulfstan!“ Brenna se od srdce zasmála. „Ten taky vždycky vrčel, když nebyl spokojenej! Stejně jako ty jeho vlci!“ Ukázala na lavici, kam jsem si poslušně sedla. Než jsem se nadála, tak přede mou přistála velká ošatka s chlebem a nůž se širokou čepelí. „Nakrájej to a pospěš si!“ přikázala mi a zase se začala věnovat polévce. Křikla na Eriku, ať udělá eště trochu jíšky, že takhlenc to chlapi určitě jíst nebudou. Poté houkla na Berku, ať kouká přestat lelkovat a jde roznést misky na stoly. „Za chvíli bude čas voběda a tam eště nic není!“ Pak se vrátila zase ke mně. „Dneska budeš jíst tady se mnou!“ oznámila mi rázně. „Potřebuju s tebou hodně věcí probrat!“ To jsem věděla, sotva jsem sem vkročila. Thora mi při probírání se látkama stihla říct, jak se Brenna včera pokoušela mluvit s Pavrikem a i to, jak dopadla.
„Jen nevím, jestli ti k něčemu budu!“ přiznala jsem rozpačitě. „Vůbec netuším, jak se taková velká hostina pořádá …“ zamumlala jsem zahanbeně. K mému údivu mě pohladila po vlasech.
„Proto jsem tady, abych ti pomohla, holka zlatá!“ zjihle se na mě usmívala. „Šak my jim eště ukážem, jak se slaví tady u nás!“ dodala s rezolutním pokývnutím hlavy. Pomyslela jsem si, že Pavrik tady není jediný, komu jde o prestiž …

Konečně trocha klidu! oddechla jsem si a s povzdechem ze sebe svlékla šaty. Místo nich jsem si natáhla noční košili a opláchla se. Pak jsem si lehla do postele, položila si hlavu na polštář a slastně přivřela oči. Skoro celé dopoledne jsem strávila s Johanou a Thorou diskuzí o mých svatebních šatech. Nakonec jsme se shodly na živůtku se šněrováním na bocích a k tomu širokou nabíranou sukni. A, abych nezapomněla, hebounký závoj, který mi na hlavě bude přidržovat tenounká zlatá obroučka … A odpoledne si mě pro změnu zabrala Brenna, která se probírala slavnostní tabuli. Navrhovala taková jídla, že se mi jenom z pomyšlení na ně sbíhaly sliny …


„Co se děje?“ Z polospánku mě vytrhl zvuk otevíraných dveří. Okamžitě jsem se posadila, ale nic jsem neviděla. V krbu zbyly už jen řežavé uhlíky, jejichž záře ke dveřím nedosahovala, a já tak neměla ani ponětí, kdo to ke mně zavítal na tak pozdní návštěvu. Popaměti jsem zajela rukou pod polštář, kde jsem ukrývala malou dýku v koženém pouzdře.
„Přišel jsem ti popřát dobrou noc!“ ozval se známý hlas a já okamžitě pustila zbraň.
„A nebojíš se mého bratra?“ vypravila jsem ze sebe škádlivě. Ale tak docela klidná jsem nebyla. Byli jsme sice už skoro svoji, ale stejně …
„A proč bych měl?“ podivil se a sedl si na okraj mého lože. „Nedělám přece nic nepřístojného či zakázaného, Mariko! Jen jsem ti přišel dát políbení, abys měla hezké sny!“ Zatajila jsem dech, když mi vtiskl polibek na čelo. Neubránila jsem se zklamanému povzdechnutí. Chtěla jsem mnohem víc, než jenom tohle! A už jsem na to měla i právo, ne? Zřejmě to vycítil, protože se na mě káravě zamračil. „Počkej si na svatební noc, Mariko!“ sdělil mi a zvedl se k odchodu.
„Počkej!“ Vztáhla jsem k němu prosebně ruku.
„Copak, má paní?“
„A nechtěl by ses přece jen zdržet?“ vypravila jsem ze sebe rozpačitě. Chvíli o mém návrhu přemýšlel, ale pak zvolna zavrtěl hlavou.
„Ne, Mariko! Nebylo by to moudré! Nedokázal bych čekat a učinil z tebe svoji ženu se vším všudy!“