Led a oheň - kniha druhá, kapitola 29

„Tak co tomu říkáš?“ Zpytavě jsem si prohlížel bratrance, kterej seděl naproti mně a zkoumal ten muj výtvor.
„Je to dobré, Pavriku! Opravdu!“ prohodil uznale, což mě nemálo potěšilo. Nikdy jsem na psaní moc nebyl. Ale co by jeden neudělal pro rodinu, ne? „Ale změnil bych ten poslední odstavec! Znělo by lépe, kdyby tam stálo, přijeďte dříve, protože vás postrádáme, než jenom doražte, co nejdřív.“ Hm, tak v tom měl nejspíš pravdu. „A taky bych zvážil, jestli to není až moc narychlo!“
„Skoro půl roku považuješ za narychlo?“
„Tak jsem to nemyslel!“ Urgan se na mě ušklíbl. „Ale uvědom si, že Lation není právě za rohem! A moji rodiče sem také nepřijedou jenom v tom, co budou mít na sobě! Totéž se týká i Brianovy rodiny …“ Tím mi zrovna velkou radost neudělal.
„Taky by sebou mohli hodit, ne?“ zamumlal jsem nespokojeně. Bylo mi jasný, jak Marika bude na takovýhle průtahy reagovat … No, co. Pošlu jí, ať si stěžuje Brianovi. Je to koneckonců jeho rodina!
„Hele, kdyby jeli jenom muži, tak by to bylo rychlejší, ale pojedou taky ženy! A jestli nevíš, kam tím mířím, tak si laskavě vzpomeň na Glorii!“ doporučil mi bratránek věcně. Jednou jsem si s ní vyjel. Byla to naprostá katastrofa. Po hodině si začala stěžovat, že ji všechno bolí, a museli jsme udělat přestávku. A tak to pokračovalo celý vodpoledne!
„Tak to sem nedojedou dřív, než tak za dva roky!“ prohlásil jsem sarkasticky. My tehdá jen tak tak dojeli na večeři!
„Stihnou to, neboj! Ale nejspíš ti bude pěkně zvonit v uších, jak tě budou celou cestu sem proklínat!“ Na tom mi houby záleželo. A taky jsem mu to řek.
„Já tě varoval, Pavriku, tak si pak nestěžuj!“ mrkl na mě.
„A zvládnete to tady?“ optal se vzápětí starostlivě. „Příprava takové svatby není jen tak …“ Zavrčel jsem na něj, ať je zticha. Tuhle přednášku jsem dneska už dostal. A ne jen jednou!

Brenna za mnou přišla chvíli po snídani a hned se vyptávala, co bych chtěl podávat na svatební tabuli. Když jsem řek, že nejlíp ňáký jídlo, tak mě prohlásila za křupana a oznámila mi, že z tohohle důvodu to bude pro příště řešit s princeznou. Kvitoval jsem to s nadšením a dokonce jsem ji i vyprovodil ke dveřím. Jenže pak se mi tady vobjevila Johana a co jako se slavnostníma šatama. Že prej nemůžu na svatbě svý sestry bejt v tom, co nosim vobvykle. Celkem zdvořile jsem jí oznámil, že na takovýhle hlouposti nemám ani čas a ani náladu. Poctila můj královský majestát eště horším jménem než Brenna a odpochodovala středem. Napadlo mě, že bych si měl začít zjednávat respekt u svejch služebnejch …

Když jsem Urgana seznámil s průběhem svýho dopoledne, tak se chechtal, až se za břicho popadal. Dal jsem mu návrh, kterej byl prakticky neproveditelnej, ale na něj to neudělalo žádnej dojem. Teď už přímo hejkal smíchy … Důstojně jsem mlčel a nechal ho, ať se baví na můj účet. Nakonec se uklidnil a utřel si uslzený oči.
„Jestli už jsi schopnej zas mluvit, tak mi něco řekni vo Brianově rodině! Řikal jsi něco o tom, že jeho otec zastává docela vysoký postavení, ne?“ připomněl jsem mu jeden z hovorů, kterej jsme vedli krátce po tom, co se Brian začal ochomejtat kolem mý sestry.
„Máš dobrou paměť, Pavriku!“ Pokejvnutim ocenil, že jsem mu nalil pohár vína. „Brianův otec zasedá v Radě, co pamatuji. Dokonce se prý těšil i důvěře mého děda …“ Tohle mi zrovna jako extra doporučení nepřišlo. „ … a jak se mi otec svěřil, tak on mu věří také!“ Napadlo mě, že Morgan nejspíš pěkně zblbnul, ale nechal jsem si to radši pro sebe.
„Ten svuj titul podědil?“ nadhodil jsem a loknul si vína.
„Kdepak!“ Urgan zavrtěl hlavou. „Měli jsme potíže s murnskými piráty a Brian je vyřešil, tak mu můj otec udělil Baran jako léno ...“ Tak jsem se v něm nesplet.
„A jak je vyřešil?“ zeptal jsem se se zájmem.
„Vyplul s několika loděmi, vypátral jejich hlavní základnu a vypálil ji do základů. Hlavy všech, co přežili jeho útok, pak nechal nabodat na kůly a rozmístit po menších ostrovech jako varování.“ Tak tohle jsem teda nečekal! Bylo to drsné a zatraceně tvrdé. Možná až příliš! Určitě tam nebyli jenom chlapi, ne? A představa, jak nechal setnout ženský a děcka, mi byla hodně proti srsti.
„Hádám, že to zabralo, co?“ pronesl jsem nakonec zamyšleně.
„Jo, od té doby si troufají už jen na malé rybářské lodě, ale osady nechávají na pokoji!“ Teď jsem chápal, proč Brianovi Morgan tak ochotně přidělil Baran. Sice jsem v mapách moc zběhlej nebyl, ale věděl jsem, že Baran se rozkládá na pobřeží, a pokud mě paměť neklamala, tak k němu patří i pár ostrovů.
„Sourozenci?“ vyptával jsem se dál.
„Má mladšího bratra, Henrika, a sestru Luciannu. Proč tě to najednou tak zajímá?“ otázal se Urgan s podezíravě přimhouřenejma vočima.
„Chci vědět, kam se Marika přivdá!“ odvětil jsem věcně. „S rodinou teda asi nebydlí, co?“ „Ne, má v Baranu vlastní hrad a zdržuje se převážně tam! Ke dvoru jezdí jen občas a jenom na chvíli. Vládne svému panství pevnou rukou …“