Led a oheň - kniha druhá, kapitola 28

Seděla jsem vedle Pavrika a snažila se tvářit, jako by se nic nedělo, ale pohled mi co chvíli zabloudil ke stolu, kde seděl Brian. Už ti to Pavrik řekl? ptala jsem se sama sebe. Když jsem od něj odcházela, tak mi slíbil, že si s Brianem pohovoří. Ale nepřišlo mi, že by na to měl čas. Věděla jsem, že mu dopoledne přivezli hlášení od hlídek z hranic a on se jimi probíral. Ani na oběd nešel. Nechala jsem mu ho poslat nahoru a pokud mi bylo známo, tak po našem rozhovoru svoji pracovnu neopustil …
„Pavriku?“ Zlehka jsem se dotkla jeho lokte.
„Hm? Co je?“ zamumlal s plnou pusou.
„Už jsi mluvil s Brianem?“ zašeptala jsem, tak aby mě slyšel jenom on. Polkl sousto a natáhl se pro pohár, ze kterého si zhluboka lokl. Pak se k mému úžasu zvedl a hlasitým písknutím si zjednal ticho. Všichni na něj upírali oči a mně s úděsem došlo, co nejspíš hodlá udělat. „Pavriku, takhle ne, prosím tě!“ Prosebně jsem na něj koukala, ale on mě ignoroval. To ostatně bývalo jeho zvykem, když se mu nehodilo mi naslouchat.

„Mám pro vás novinu …“ začal ze široka, ale daleko se nedostal.
„Ženíš se?“ To byl Grund a vesele se při tom šklebil.
„A kterápak je ta šťastná, co?“ Tenhle hlas jsem nedokázala zařadit. Následoval mohutný řehot.
„Ne, já ne!“ popřel to bratr, když se muži uklidnili. „Ale veselka přesto bude!“ oznámil vzápětí rychle, než zase někdo stačil udělat nějakou hloupou poznámku. „Vdávat se bude moje sestra!“ Vnímala jsem Brianovy oči, které se mi propalovaly pod kůži. „Kníže baranský mě dnes požádal o její ruku a já jeho žádost vyslyšel …“ Uvědomila jsem si, že Pavrik mluví tak nějak jinak … vzletně a důstojně …

Nevěděla jsem, kam se mám dívat. Najednou jsem si připadala, jako bych touhle volbou zradila naše muže, ale co na tom? Můžou si za to sami! Vždyť z nich nikdo o mně nestál, tak si nemohou stěžovat, ne? ujišťovala jsem v duchu sama sebe. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Brian vstává a zatajila jsem dech. Co když teď řekne, že to takhle nechtěl? Ani bych se mu příliš nedivila! Bratr tím nečekaným oznámením našeho zasnoubení vyrazil dech i mně. Můj nastávající se ale zřejmě k ničemu takovému neměl, protože zamířil přímo k našemu stolu a nespouštěl při tom pohled z Pavrika. Jako by ho vyzýval k souboji! prolétlo mi hlavou. Ach, ne! Jenom to ne …

„Jsem poctěn, pane, že jste se rozhodl moji žádost vyslyšet!“ Brianův hlas se zvučně rozléhal ztichlou síní. „A slibuji vám na svou čest, že se o princeznu postarám, jak se sluší a patří …“

Jako ve snách jsem mu naslouchala.V ničem si nezadal s Pavrikovým projevem. Neměla jsem ani tušení, kde se to naučil můj bratr, ale u Briana mi bylo jasné, že je to zásluhou jeho otce. Pak mi ale došlo, že by se měl spíš věnovat mně, jako své nastávající manželce, než mému bratrovi. Zamračila jsem se, ale někdo mi položil ruku na rameno.
„Nedělej to, sestřenko!“ oslovil mě Urgan tiše. „Docílíš jenom toho, že tě sjedou oba!“ dodal varovně. Užasle jsem se na něj zadívala.
„To myslíš vážně?“ hlesla jsem zaraženě.
„Jen se na ně podívej!“ vyzval mě a já ho poslechla. Měl nejspíš pravdu …

Stáli naproti sobě a měřili se, jako dva kohouti na jednom smetišti. Zpola jsem čekala, že se přes ty honosné řeči na sebe vrhnou. To mě rozladilo. Když už se do toho Pavrik vložil takhle, tak to měl být můj večer, ne? Urgan znovu nepatrně potřásl hlavou. Jeho rty vyslovily jasné ne. Měla jsem sto chutí ho poslat k čertu, ale než jsem to stihla udělat, tak se na mě obrátil Pavrik a pokynul mi, ať přistoupím k nim. Učinila jsem tak s bušícím srdcem. Bratr mi položil ruce na ramena a políbil mě na obě tváře. Pak vzal moji a Brianovu ruku a přede všemi je spojil.
„Slavme, přátelé! Marika, princezna doronská, se dnes zaslíbila Brianovi, knížeti baranskému!“ oznámil všem hlasitě. Všichni povstali a provolávali nám sláva …

Jako omámená jsem seděla u toaletního stolku v ložnici a stále jsem nemohla uvěřit, že je to pravda. Natáhla jsem před sebe ruku a na prsteníčku se mi zatřpytil prsten, který mi Brian věnoval k zásnubám. Kde jsi ho jenom vzal tak narychlo? blesklo mi hlavou, ale pak jsem na to zapomněla. Okouzleně jsem si prohlížela ten drobný šperk. Byl ze zlata a byla do něj vsazena malá bílá kulička. Navlékl mi ho na prst po Pavrikově prohlášení a zároveň mi sdělil, že ta perla pochází z moře, které patří k jeho panství v Lationu. Moře … Viděla jsem ho jen jednou, když jsme hodně dávno byli s bratrem u strýce a tety na návštěvě, ale hned jsem si ho zamilovala. A teď u něj dokonce budu žít! Nádhera! Moje nejtajnější sny se plní! Svět je tak krásný! A já mám obrovské štěstí!