Led a oheň - kniha druhá, kapitola 27

Ozvalo se rázný zabušení na dveře. Podrážděně jsem vzhlídnul a vyzval toho opovážlivce, kterej se sem dobejval, ať jde dál. K mýmu překvapení se objevil Brian. Hned jsem zpozorněl, protože mi bylo jasný, že se určitě nejde poptat, jakej mám den. A měl jsem takový tušení, že to má co do činění s Marikou. Gestem jsem ho nasměroval ke křeslu, do kterýho se bez okolků sesunul.
„Zdravím, vás pane!“ Nevim proč, mě napadlo, že vypadá jak tetřev, když toká.
„Co máš na srdci?“ Nehodlal jsem s nim ztrácet čas nějakym plachym tlacháním vo ničem.
„Žádám o ruku vaší sestry, pane!“ Tak trochu jsem to čekal už delší dobu, ale stejně mně tim na okamžik dostal.
„Nemíříš ňák vysoko?“ zeptal jsem se ho pomalu.
„Nejde o postavení, pane! Když dojde na věc, tak jsou všechny ženy stejné!“ Pokrčil nevzrušeně rameny.
„Je to moje sestra!“ procedil jsem skrz zuby varovně. „Tak si dávej bacha na to, co řikáš!“
„Ale v zásadě mám pravdu, ne?“ Jo, to teda máš! pomyslel jsem si, když jsem si vybavil, jak na něj Marika kouká. „Dáte nám tedy své svolení, pane?“ Zatraceně, ten ale dovede bejt neodbytnej!
„Mariky ses ptal?“ Udiveně povytáhl obočí. „Tohle je Doron, chlape!“ upozornil jsem ho s obrovským zadostiučiněním.

Podle lationskejch zvyklostí by mi mělo bejt naprosto ukradený, jestli s tim ona souhlasí nebo ne, ale na tohle se tady nehrálo. Naše ženský maj plný právo manžela odmítnout, když ho nechtěj. Pravda, kdybych Mariku vdával v doronským zájmu, tak bych na to nejspíš kašlal, ale tady jsem si moh dovolit bejt velkodušnej, tak proč ne?

„Hovořil jsem s princeznou o svém úmyslu pojmouti ji za svoji choť a ona nebyla proti. Nicméně, jsem jí nesdělil, kdy se hodlám oficiálně vyslovit.“ Chvíli mi trvalo, než jsem si to přebral. Marika vo tom teda ví, ale netuší, kdy to udělá.
„Prostý jo by stačilo!“ zavrčel jsem na něj na půl huby. „Než ti řeknu, jak jsem se rozhod, tak si promluvím s ní.“ I když mi bylo jasný, co ta mi k tomu řekne. Bude v sedmým nebi a hned se dožadovat svatby, jak ji znám! Jo, jo, včera už bylo pozdě!
„Jak si přejete, pane!“ odpověděl pohotově, ale přišlo mi, že je tim docela zaskočenej. Dobře ti tak!
„A teď mi zmiz z vočí!“ vyzval jsem ho laskavě.

Chvíli jsem počkal, až jsem si byl jistej, že na něj na chodbě nenarazim, a vystrčil jsem hlavu z pracovny. Jako na zavolanou jsem zahlíd Thoru, jak někam nese náruč plnou prádla.
„Ať sem přijde Marika! A hezky zčerstva!“ Asi jsem to s tou rázností přehnal, protože sebou polekaně trhla a upustila část toho svýho nákladu na zem.
„Jak poroučíte, pane!“ vyhrkla ze sebe, zatímco sbírala z podlahy svršky. Zavrčel jsem na ní, ať sebou hodí a zase zalez zpátky za svůj stůl.

Marika se dostavila tak rychle, až jsem si myslel, že na to moje předvolání snad čekala. „Volal jsi mě?“ Tvářila se dost nejistě. Pokynul jsem jí, ať si sedne. Seděla na krajíčku křesla a upírala na mě pohled vyděšený laně.
„Neboj se!“ pokusil jsem se jí uklidnit, ale nepovedlo se mi to. Tak jsem to zkusil jináč. „Nic si přece neprovedla, ne?“ Zavrtěla hlavou. Až příliš rychle! napadlo mě. Na chvíli jsem zvažoval, že se po tom budu pídit, ale vypadala tak vylekaně, že jsem se nad ní nakonec slitoval. „Byl za mnou Brian!“
„Co jsi s ním udělal?! Kde je?“ vyjekla zhrozeně. Povzdechnul jsem si. Copak jsem vopravdu takovej pruďas? Mlátit chlapa jenom proto, že mi leze za sestrou … No, proč vlastně ne? Když si to zaslouží … a u něj jsem si byl jistej, že ten si to zaslouží.
„Nevim, kam vodsuď šel! Nejsem jeho chůva!“ odseknul jsem jí stroze.
„A co vlastně chtěl?“ zajímala se najednou.
„Tebe!“ Oči se jí rozzářily stejně, jako když byla malá, a já jsem jí dal nějakej dárek. Jenže teď jsem to nebyl já, kdo v ní tu radost vzbudil. A to bolelo. Víc, než bych kdy čekal.
„Chceš si ho vzít?“ Nadšeně přikývla.
„A uvědomuješ si vůbec, co to znamená?“ vyjel jsem na ni ostřejc, než jsem chtěl.
„Už dávno nejsem malá holka …“ upozornila mě s typicky ženskym pohozením hlavy, který znamenalo jediný. Jdi do háje. Nebo taky trhni si.
„Toho jsem si vědomej!“ zpražil jsem ji hned v úvodu. Vo tohle se vopírala na muj vkus až moc často a já toho už měl plný zuby. „Když si ho vemeš, tak odtuď pomažeš do Lationu! Jestli ti to eště nedošlo!“
„Toho jsem si vědoma!“ Zadívala se mi upřeně do očí. Nevěděl jsem, jestli úmyslně použila stejný slova jako já před chvílí, nebo jestli to byla jenom náhoda. Ať tak či onak, už jsem ji znal natolik, abych se s ní nehádal.
„V pořádku, Mar!“ Zvednul jsem ruku na znamení, že to vzdávám. „Jestli s tím souhlasíš, tak ani já nejsem proti!“
„A nebudeš se na mě za to zlobit?“ Blesklo mi hlavou, že jestli myslí na tohle, tak ta její láska asi moc silná nebude …
„Ne, nebudu! Jsi přeci dospělá, ne?“ Najednou tak nevypadala. Připomínala spíš malou holčičku, která nečekaně dostala, co chce, ale teď tak nějak neví, co s tim má dělat.
„Pavriku … já … opravdu bych to chtěla, víš?“
„Tak to abysme začli chystat veselku!“ usmál jsem se na ni. Znova se zapýřila a cudně sklopila řasy. Zatraceně, kdy se tohle naučila?!
„Budu jen ráda, bráško!“ špitla. Aniž jsem si to uvědomil, tak jsem se zvednul a přistoupil až k ní. Poklekl jsem před ní a ona mě bez váhání objala. Pevně jsem ji k sobě přitisknul.
„Hodně štěstí, sestřičko!“ zašeptal jsem jí do ucha.
„Děkuji ti, Pavriku!“ zamumlala mi do tuniky na hrudi.
„Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená!“ špitla tak tichounce, až jsem měl dojem, že jsem se přeslech.