Led a oheň - kniha druhá, kapitola 26

Vztekle jsem přecházela ložnicí sem a tam. Jak si mohl něco takového vůbec dovolit?! Mluvil se mnou, jako bych byla nějaká povětrná ženská!
„Mám tě plné zuby! Jsi hrozný pitomec …“ Zpoza závěsu se ozvalo pobavené zasmání a vzápětí se objevil on.
„Jak jsi se sem dostal?“ vydechla jsem nechápavě. Prošel kolem mě a usadil se na pohovku.
„To není důležité, Mariko!“ odvětil klidně. „Nenabídneš mi číši vína?“ zeptal se jako by nic.
„Dokud mi neodpovíš, tak ti nic nedám!“
„O něco jsem tě požádal!“ Najednou zněl téměř hrozivě.
„A já jsem ti řekla, že nic nedostaneš!“ odsekla jsem mu ostře. Než jsem se nadála, tak se pružně zvedl a sevřel mě v náručí.
„Když nedáš víno, tak si vezmu něco jiného!“
„A co jako?“ Srdce mi bušilo jako o závod.
„Však uvidíš!“ zašeptal a bez varování se zmocnil mých úst a přestal, až když jsme se oba potřebovali nadechnout.
„Tak! A teď bych si dal to víno!“ zopakoval, když mě pustil.
„Ale já tu opravdu žádné nemám!“ V pokoji jsem nikdy nic takového neměla. Když jsem mívala v noci žízeň, tak jsem měla na nočním stolku konvici s čajem.
„Pro tentokrát ti to odpustím, ale ať se to příště neopakuje, Mariko!“ zamračil se na mě.
„Hodláš sem snad chodit častěji?“ optala jsem se zaraženě.
„Dáváš přednost odděleným ložnicím?“
„Nemyslíš trochu moc dopředu?“ Vytřeštila jsem na něj oči. Vzal mě za bradu a zlehka mě políbil na rty.
„To ani v nejmenším, Mariko!“ ujistil mě zvesela a zase si sedl. Bez okolků si mě přitáhl na klín. A nebylo to ani trochu nepohodlné. Dokonce bylo překvapivě příjemné opřít si hlavu o jeho rameno. Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli, ale bylo to nádherné.

„Briane?“ zamumlala jsem, když jsem si dodala odvahy.
„Copak?“ Pohladil mě po tváři.
„Proč jsi mluvil o těch ložnicích?“ Nadechla jsem se, když rukou sjel na moji hruď a zlehka začal mnout mezi prsty moji bradavku.
„Opravdu ti mám na tohle odpovídat? Copak jsi malá holka?“
„Tak malá už nejsem, Briane!“ Ztěžka jsem polkla.
„Ne, to určitě nejsi!“ odvětil zastřeně a já si uvědomila, jak mi rukou vklouzl pod sukni. Trhla jsem sebou a seskočila mu z klína.
„Co to děláš?!“ protestovala jsem pobouřeně.
„Co myslíš?“ Vstal a přistoupil ke mně.
„Já …“ odmlčela jsem se.
„Ale no tak, Mariko!“ Zatvářil se otráveně. „Proč myslíš, že jsem za tebou přišel?“ Oh. Tohle mě nenapadlo! Cítila jsem, jak mi mizí barva z tváří. „Neboj se! Tohle si nechám až na naši svatební noc, Mariko, ale úplně zkrátka přijít nechci! A postarám se, abys ani ty nepřišla!“ oznámil mi rezolutně.
„Ale …“ Položil mi ukazovák na ústa.
„Žádné ale! Už jsi čekala dost dlouho, ne?“ Bez námahy mě zvedl a přenesl na lůžko, kam mě nečekaně jemně položil. Sedl si na okraj a jen si mě hodnou chvíli prohlížel.
„Co chceš dělat?“ Štvalo mě, jak se mi třese hlas.
„Nic, co by se ti nelíbilo, Mariko!“ slíbil mi ihned. Moc mě tím neuklidnil, ale nepřela jsem se s ním.


Zatajila jsem dech, když mi začal dlaněmi přejíždět po těle. Hladil mě zvolna, nikam nespěchal a jeho doteky ve mně probouzely dosud nepoznané pocity …
„To je ono, Mariko! Uvolni se … Na nic nemysli ... Já se o všechno postarám, slibuji …“ Hovořil vemlouvavě a já o jeho slovech ani na okamžik nepochybovala. Najednou jsem si uvědomila, jak se mi jeho ruka pomalu ale jistě sune po stehně nahoru. Ostře jsem se nadechla a celá se napjala. „Ššš … jenom klid, děvče! Však ti neublížím!“ A já si najednou připadala hrozně hloupě.
„Nezlob se!“ hlesla jsem rozpačitě.
„Nemám proč!“ usmál se na mě laskavě.
„Já bych ale přece jen raději ještě počkala …“ zamumlala jsem s odvrácenou hlavou. Musí si o mně myslet, že jsem zbabělec!
„Jak si přeješ, Mariko!“ odpověděl vroucně a otočil mě obličejem k sobě. „Vlastně jsem tomu i trochu rád! Pak to totiž bude ještě lepší, Mariko!“
„Takhle bys neměl mluvit!“ ohradila jsem, protože jsem se domnívala, že se to ode mě očekává. Přesto jsem se při té představě neubránila lehkému zachvění. Zlehka přejel prsty po mém spánku.
„Vypadá to sice velmi roztomile, ale až budeš mojí ženou, tak doufám, že se tohohle zvyku zbavíš!“ Napadlo mě, že si je až příliš jistý. A také jsem mu to řekla. „Udivuješ mě, Mariko! Přece jsem ti řekl, že hodlám požádat tvého bratra o tvou ruku! Je tu snad někdo jiný?!“ zeptal se mě znenadání.
„To rozhodně ne!“ popřela jsem ten jeho nápad bez váhání.
„Dobře! Tak bych ocenil, kdybys o mně přestala pochybovat. Nebo se doopravdy rozhněvám a ty už přece víš, jaký trest tě čeká!“
„Měl bys raději jít! Co kdyby sem někdo přišel?“ Měla jsem na mysli někoho velmi konkrétního. Nedovedla jsem si představit, jak bych mu tohle vysvětlovala. A také jsem pochybovala, že mi vůbec dal čas mu něco vysvětlovat! Spíš jsem hádala, že by po mně hned vystartoval. I když nejdřív by to asi schytal Brian.
„Pak bych aspoň nemusel hledat tvého bratra a mohli bychom to vyřídit najednou!“ odvětil Brian nevzrušeně. Musela jsem si přiznat, že mi jeho odvaha imponovala. Neznala jsem příliš mužů, kteří by byli schopni postavit se Pavrikovi. Vlastně žádného. Snad jen Grund a Cedrik. Ale ti byli spíše jako členové naší rodiny, takže pro ně to bylo snadné …