Led a oheň - kniha druhá, kapitola 25

Po očku jsem sledoval Mariku, jak tancuje s Brianem. Moc velkou radost jsem z toho neměl, ale rozhod jsem se zachovat klid. Bylo mi jasný, k čemu to spěje. Do háje! Copak sis vopravdu nemohla vybrat někoho vod nás, sakra? Třeba Grunda! Ten by se pro tebe hodil víc! Nebo Arnolda! Jako bysme tady neměli dost dobrejch chlapů! Nalil jsem si pivo a zhluboka se napil, abych se aspoň trochu uklidnil.

„Tebe to ňák bere!“ Zvednul jsem voči a zamračil se na toho drzouna.
„Mám snad skákat radostí?“ Zašklebil se na mě, ale nezdálo se mi, že by se nějak kór bavil. „To zrovna ne, chlape, ale jednou to přijít muselo, ne?“ Grund si sednul naproti mně a bez ostychu si posloužil z mýho džbánu. „Nečekals přece, že tu s tebou bude do smrti, že ne?“
„To ne, ale zrovna tenhle to bejt nemusel!“ zabručel jsem si pro sebe. „To snad uznáš, ne?“
„Vrčel si na nás jako vzteklej vlk, sotva jsme se k ní jenom přiblížili, tak se nediv!“ sdělil mi Grund věcně a setřel si hřbetem ruky pěnu z vousů.
„To jsem teda nevrčel!“
„Arnufovi jsi upravil vobličej tak, že ho málem ani vlastní máma nepoznala!“ Na to jsem nemoh říct ani popel, ale přiznávat mu to nebudu, ne?
„To nebylo jenom kvůli ní …“
„Takže uznáváš, že v tom hrála roli?“
„No, možná malou …“ připustil jsem neochotně. Zatraceně, od kdy se tak soustředíš na slovíčka? Pak jsem ale usoudil že nejlepší obranou je útok. „Hele, jak by bylo tobě, kdybys měl sestru a někdo ti na ní furt chmatal?!“
„Taky bych z toho asi nebyl vodvázanej!“ odvětil bez mrknutí oka. „Ale teď si dávej bacha, protože estli tomu fešákovi něco uděláš, tak ti Marika vyškrábe oči!“ V tom měl nejspíš pravdu, protože moje milovaná sestřička prskala jak horská kočka, jakmile jsem se vo Brianovi nebo vo tom, co je mezi nima, jenom zmínil …

„Ale že jim to spolu sluší, co?“ ozval se nad náma Urganův lehce zadejchanej hlas, protože se právě vrátil z kola. Měl štěstí, podařilo se mu totiž na tenhle kousek uchvátit Thoru. Jenže ta se musela věnovat svejm povinnostem, tak to museli skončit dřív.
„Buď zticha!“ zasyčel jsem na něj varovně.
„Měl bys bejt radši vopatrnej, pane, a poslechnout ho!“ Grund se zvedal k odchodu. „Nebo ti jednu ubalí a budeš mít po ptákách!“ mrknul na něj a odkráčel si po svejch.
„Proč tě to tak štve?“ zeptal se bratranec zaraženě, zatímco si sedal.
„Vadí mi, že se tak zfanfrněla do chlapa, vo kterym nic neví!“
„Nemáš důvod takhle vyvádět!“ Urgan pokrčil rameny. „Postará se o ni? Ano, postará. Je bohatý? Ano, je a to nejen majetkem ale i původem. A já bych řekl, že ty jeho ostatní stránky bys snad ani raději poznávat neměl, ne? Ty bys měl nechat na ní!“ Nadechoval jsem se k pádný odpovědi, ale ke stolu přišla Marika i s tim svym tanečníkem. Jen zářila a co chvíli na něj upírala zamilovanej pohled. Kruci! Tohle vopravdu nejni dobrý!

„Pane!“ Pozdravil mě ten pacholek letmym pokejvnutím hlavy, zatímco ji usazoval. Skoro jsem čekal, že mě teď požádá o její ruku. On se ale místo toho obrátil na Mariku a trochu se na ni usmál. „Děkuji vám za tanec, paní!“ Políbil jí ruku a vzdálil se.

„Vypadáš moc hezky, sestřenko!“ složil jí Urgan poklonu a já s nim v duchu souhlasil. Marika byla po čertech pěkná holka, a když chtěla, tak dovedla s jednim pěkně zamávat. A řek bych, že teď chtěla hodně moc!
„Děkuji ti!“ špitla tiše a zarděla se až po uši. Obrátil jsem oči v sloup. Eště ty ji v tom podporuj!
„Ty nic neřekneš, Pavriku?“Urgan se na mě usmíval jako nevinnost sama. Zatracenej chlap! A při tom dobře ví, že poslední dobou se s ní ňák nemůžu shodnout! Povětšinou jsme se nakonec zhádali jako kočka a pes. Chybělo jenom, abysme si vjeli do vlasů …
„Jo, sluší jí to!“ zamumlal jsem a zamračeně se na něj zadíval. „Ta noha se mu už zahojila, ne? Když může takhle křepčit!“ Její zbožňovanej s ni totiž netančil naše tance, ale ty unylý lationský tanečky, ve kterejch nebylo ani stopy po nějaký radosti ze života. Ale jako procházka se to docela dalo.
„Ano, už je to dobré, ale zůstanou mu tam jizvy!“ pronesla Marika odměřeně.
„Dobře mu tak!“ Nemoh jsem litovat chlapa, kterej je tak nevopatrnej, že leze k smrtelně zraněnýmu rosomákovi tak blízko. „Aspoň se tak naučí dávat si majzla!“
„Nejsi k němu trochu nespravedlivý?“ Marika se zamračila a mně došlo, že jsme v tom zas. A jestli si myslíš, že se tě bojim, tak to seš na pěkně velkym vomylu, holčičko!
„Ne! Choval se jako hlupák a na tom si trvám!“ vyzývavě jsem na ni koukal.
„Ty jsi nikdy chybu neudělal, co?!“ vyjela na mě ta dobrá duše a voči se jí jen blejskaly.
„Jo, ale nikdy ne takhle pitomou!“ odpověděl jsem jí podobně mile.
„Tak v tom se tedy rozcházíme, bratře!“
„Hele, Mariko …“

„Nechte toho! Lidi už se na vás dívají!“ napomenul nás Urgan takřka otcovským tónem a já se okamžitě naježil. Co si to dovoluješ?! My jsme tady doma a navíc jsi eště vo pár let mladší, sakra! „Proč se pořád musíte tak štěkat?“ zeptal se potichu a pozorně si nás přeměřoval.
„Protože můj bráška má problém s tím, že o mně má někdo zájem!“ Marika si nebrala servítky. „Chtěl bych, abych mu celý život dělala služku a starala se o něj …“
„Bez tvý něžný péče se klidně vobejdu!“ Okamžitě jsem se rozpálil do bílýho žáru. „Jsem tvuj bratr, do háje, a nechci se dívat, jak lezeš do postele prvnímu chlapovi, kterej se na tebe usmál!“ Sotva jsem to vypustil z pusy, bylo mi jasný, že jsem to přehnal.
„Podle sebe soudím tebe, co?“ Dívala se na mě tak studeně, až mi přejel mráz po zádech. Pak se zvedla a beze slova odešla.
Musel jsem se kousnout do rtu, abych za ní nezařval něco hodně příkrýho. Se zaťatýma zubama jsem sledoval, jak s hlavou hrdě vztyčenou stoupá po schodech do prvního patra.
„To se ti tedy opravdu povedlo, bratránku!“ Z Urganova hlasu sarkasmus přímo kapal. Poslal jsem ho do háje, popadnul první holku, co mi přišla pod ruku, a dal se do tance …