Led a oheň - kniha druhá, kapitola 24

Stála jsem u okna ve svém pokoji a dívala se ven. Opět sněžilo a veliké sněhové vločky poletovaly v divokém tanci. Přestože poledne minulo teprve před krátkou dobou, tak už se šeřilo. Typická doronská zima. Krátké dny a dlouhé noci, ale studené bylo obojí stejně. Teď už bylo nutné stále udržovat oheň ve všech obývaných místnostech, protože jinak bychom v noci zmrzli. Od mého nočního rozhovoru s bratrem uplynulo už několik týdnů. A já nebyla ani o krok blíže k rozhodnutí. Brian ke mně byl stále zdvořilý, i když si nenechal ujít jedinou příležitost, aby mě políbil či objal. A jeho občasné pohledy mě rozechvívaly do morku kostí. Včera, když jsem přecházela nádvoří, tak jsem ho zahlédla v hloučku lationských a našich. K mému údivu mezi nimi byl i Pavrik. Bezděky jsem je začala srovnávat ...
Bratr byl vyšší a podsaditější, černé vlasy po ramena, na tvářích strniště a jeho smích se halasně rozléhal kolem. Brian naproti tomu byl asi o hlavu menší, světle hnědé vlasy měl krátce zastřiženy a jeho líce byly čistě oholeny. Přesto, že bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o bojovníka, působil mnohem uhlazeněji, než jsem byla zvyklá od našich mužů. Také jeho chování bylo tišší. Tím mě mátl a zároveň přitahoval … Pak se na mě ale zadíval Pavrik a já pro jistotu přidala do kroku.
Stále jsem mu nemohla zapomenout, co mi tehdy řekl. Proč se tak chová?! Jistě, věděla jsem, že tohle je jeho způsob, jak mi říká, že mu na mně záleží, ale tohle už vážně přehnal. Taky jsem mu to pěkně od plic řekla. Od té chvíle se mnou mluvil jen to nejnutnější. Ostatně já s ním taky, tak co? Jen ať si nemyslí! Je to můj život a já se rozhodnu, jak s ním naložím! A je úplně jedno, jak on bude vyvádět!
Ozvalo se naléhavé zabušení. „Ano?“ Objevila se Thořina hlava. „Máš hned jít k Daře …“ Pavrik! Byla jsem na něj naštvaná, ale stejně se mi vybavil jako první. Na víc jsem nečekala a hned se za starou Darou rozběhla …
Rozrazila jsem dveře. „Pavriku!“ Je to přece jen můj bratr, ne? K mé nesmírné úlevě stál u zdi, opíral se o ni zády a mračil se, jako by mu někdo sebral jeho oblíbenou dýku. „Tak kdo …“ Mlčky ukázal na lůžko. Oh, bohové! Tam ležel Brian a smutně se na mě šklebil. „Tak se opět setkáváme, paní! Připadám si jako hlupák!“ pozdravil mě ironicky. „To taky seš! Kdybys patřil k nám, tak bych ti, až tě dá do kupy, dal pořádně do zubů!“ sykl na něj Pavrik naštvaně. „Co se stalo?“ optala jsem se překvapeně. „Jen ať ti to řekne sám!“ odsekl mi bráška a vztekle za sebou práskl dveřmi.
„Proč tak zuří?“ Brian se na mě tázavě podíval. „Odjakživa špatně snáší, když někdo pod jeho vedením přijde k úhoně.“ Vysvětlovala jsem mu, zatímco jsem opatrně sundávala bandáž z jeho nohy. „Je to moc zlé?“ optal se se zaťatými zuby. Než jsem mu odpověděla, tak jsem si dala na čas. Pečlivě jsem prohlédla rány a prohmatala mu celé lýtko. „Ne, ale zůstanou tam jizvy!“ Mávl rukou. „Na tom mi nesejde!“ Zvedla jsem se od něj, odlila trochu makového odvaru do hliněného poháru a podala mu ho. Aniž bych mu musela něco říkat, tak ho skoro celý vypil. „Hodný!“ pochválila jsem ho. Pak jsem si nalila do umyvadla převařenou vodu, do které jsem přihodila pár lístků sušené šalvěje. „Vymyji vám rány a pak je sešiji!“ seznámila jsem ho s dalším postupem. „Dělejte, co uznáte za vhodné, paní!“
Během mého ošetřování sebou párkrát cuknul, ale přes jeho pevně sevřené rty neuniklo ani slůvko bolesti. „Za dva týdny o tom ani nebudete vědět!“ ujistila jsem ho, když jsem skončila. „Ale dnes ještě zůstaňte ležet a bylo by dobré, abyste tu nohu pár dní nenamáhal!“ doporučila jsem, když jsem si oplachovala ruce a vůbec se chystala k odchodu.
„Jdeš někam?“ Ta náhlá změna z formálnosti k důvěrnosti mě zaskočila. „A proč bych tady měla zůstávat?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Myslel jsem, že bereš své povinnosti vážněji!“ Z neznámého důvodu se mě tím dotkl. „Ošetřila jsem vás a teď budete spát! Mám vás snad u toho držet za ručičku nebo vám zpívat ukolébavky?“ Zasmál se. „Holka, ty vůbec nemáš představivost!“ povzdechl si teatrálně. „Co může být pro ženu lepší, než sedět u lože svého milovaného a pečovat o něj, když je raněn?“
Milovaného?! Vytřeštila jsem na něj oči. „Vypil jsi víc toho máku a blouzníš!“ V hloubi duše jsem si však byla jistá, že tomu tak není. „Sedni si ke mně, děvče!“ Tohle nebyla prosba, nýbrž naprosto jasný rozkaz. Jestli si myslíš, že mi budeš poroučet, tak to se mýlíš! Ignorovala jsem ho. „Pojď zpátky!“ Nevěřícně jsem upírala pohled na dýku, která se s tupým zvukem zabodla do dveří. Ještě se nepatrně chvěla. „Hned!“ Pomalu jsem se otočila. Seděl na posteli a prstem na mě kýval. „Nenuť mě, abych vstával, Mariko!“ Jako ve snách jsem přistoupila až k němu. Poklepal si vedle sebe. „Sednout!“ Až když jsem si sedala, jsem si uvědomila, že jsem ho poslechla naprosto bezděčně. „Promluvíme si!“